Starty a restarty českých katolíků

         Stoprvé výročí vzniku Republiky československé je mimo jiné příležitostí podívat se, jak se českým katolíkům dařily – či naopak nedařily – starty do nově vzniklých poměrů, které byly důsledkem politických zvratů. A těch bylo v té naší historii jen za to poslední století opravdu dost.

         V novém Československu, kterému jsme zvyklí říkat 1. republika, byla pozice katolíků dost svízelná. A to navzdory tomu, že se ke katolické církvi hlásila pořád výrazná většina občanů nového státu. Nesla totiž na sobě punc instituce sloužící Habsburkům, vůči níž dobře fungovala hesla „Pryč od Vídně, pryč od Říma!“. Kulturní elita stejně jako klíčoví tahouni společenského života – Sokol na prvním místě – dávali otevřeně najevo svůj distanc od katolické církve. Ta si negativně vyložila i Masarykovo „Katolíci budou mít tolik práv, kolik si jich vydobudou.“ Stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, vznik Československé církve či průběh oslav Husova výročí vyhloubily pak mezi katolíky a československou společností hluboký příkop. 
           Tu a tam se mezi nimi objevily i zářivé osobnosti – jako například františkán Jan Evangelista Urban, jeho přítel a politik František Nosek, novinář Alfréd Fuchs, geniální pedagog a zakladatel Legio Angelica, skautské líhně budoucích opor českého poválečného katolictví, Method Klement nebo olomoučtí dominikáni kolem revue Krystal v čele se Silvestrem Braitem. Ale jak dosvědčují jejich paměti, mezi touto katolickou elitou a ostatními katolíky vládlo spíše neporozumění, což dále oslabovalo jejich možný vliv na celou tehdejší československou společnost.

         Tragický konec Československa odstartovaný Mnichovskou dohodou, zcela změnil rozložení sil. Náhle se nejhlasitěji ozývali ti představitelé českého katolicismu, kteří toto vyústění „Masarykovy republiky“ pokládali za oprávněný Boží trest, přivolaný příkořími, která museli katolíci v tomto státě snášet. Jestliže se tedy ve druhé polovině třicátých let zdálo, že se katolíci přece jenom s novými poměry začínají smiřovat, a i společnost je vůči nim vstřícnější, nyní se naopak v důsledku tohoto „jásotu“ nejhlasitějších katolíků navzdory krátkému trvání 2. republiky napětí a nepřátelství obnovilo.

         Nacistická okupace poskytla katolické církvi příležitost prokázat, že není tak cizorodým prvkem v české společnosti. Statečnost mnohých kněží, z nichž někteří skončili i v koncentračních táborech, stejně jako rozumná politika lidoveckého předsedy Jana Šrámka coby premiéra v londýnské Benešově vládě otevřela katolické církvi u nás možnost v poválečném restartu zaujmout mnohem lepší pozici, než tomu bylo při vzniku Československa. Rozeběhly se různé aktivity, za nimiž stály osobnosti schopné navázat rovnocenný dialog s tehdejší společností. Za všechny jmenujme Otu Mádra, Josefa Zvěřinu, Růženu Vackovou, Jiřího Reinsberga, Alexandra Heidlera, Adolfa Kajpra či Antonína Mandla. Navíc tu působil určitý čas charismatický chorvatsky jezuita Tomislav Poglajen vystupující pod přezdívkou profesor Kolakovič. Respektu se těšili i čeští a moravští biskupové, zvláště pak pražský arcibiskup Josef Beran a litoměřický Štěpán Trochta.

         Jak známo, tento nadějný restart záhy tvrdě potlačil komunistický režim, instalovaný ovšem jistě i díky hlasům mnohých katolíků – jinak by totiž nemohli komunisté získat v roce 1946 oněch 40 % hlasů. V 50. a 60. letech tvořili katoličtí duchovní i laici nepřehlédnutelnou součást vězeňských elit. Pro většinovou společnost ovšem zůstalo jejich hrdinství a svědectví víry do velké míry utajené. Přesto z hlediska katolické církve to nebyly ztracené roky. V těchto těžkých podmínkách se rodila nová vize působení katolické církve v české společnosti, církve skutečně sloužící, otevřené a ekumenické. Církve jako společenství.

         Plody téhle vize se pak částečně ukázaly při politické „oblevě“ roku 1968 – například vznikem Díla koncilové obnovy či ekumenických seminářů v Jirchářích – hlavně pak v další etapě 70. a 80. let především v rámci aktivit tzv. skryté církve. Významnou oporou byl i pontifikát Jana Pavla II., který neměl o komunistických režimech žádné iluze, takže věděl, že nějakými ústupky nezlepší situaci katolíků uvnitř tako ovládaných zemí. Díky tomu i původně nepříliš odvážný kardinál František Tomášek získal pevnou půdu pod nohama a podporován lidmi ze skryté církve – prvořadě Oto Mádrem, Josefem Zvěřinou a Tomášem Halíkem – vyhlásil Desetiletí duchovní obnovy národa. Navíc se mu podařilo během listopadových dní roku 1989 udělat několik důležitých symbolických gest, díky nimž jak on, tak katolická církev startovala do nových poměrů s nejvyšší důvěrou české společnosti za celých sto let.

         V nových poměrech po Sametové revoluci se ale brzy ukázalo, že na tak radikální změnu poměrů není drtivá většina tehdejších katolíků vůbec připravená. Nově nabytá svoboda, s jakou celá společnost neměla půlstoletí pořádnou zkušenost, spojená s dravým kapitalismem naordinovaným Václavem Klausem, rozhodující část českých katolíků spíš vystrašila, než aby v nich probudila tvořivost a zodpovědnost. Navíc se objevily problémy s některými tajně svěcenými kněžími i biskupy, současně i se spolupracovníky StB mezi duchovními. Korunu všemu pak nasadila trapná záležitost s navracením komunisty ukradeného církevního majetku, která v dalších desetiletích spolehlivě u české společnosti decimovala dobré jméno katolické církve. Jistě, že byly i dílčí úspěchy – nepochybně charita, kvalitní církevní školství, spolupráce s armádou, vězeňstvím, a nakonec i s veřejnoprávními médii. Ale od roku 1993 už trvale u nás dvě třetiny společnosti církvi nedůvěřují.

         Zatím posledním pokusem o restart života katolické církve u nás byl Plenární sněm. Probíhal v letech 1998 až 2005. A myslím, že o něm mnozí katolíci vůbec nic nevědí a další si možná matně vzpomínají, že „něco takového bylo“. Přitom na začátku se pro činnost sněmovních kroužku podařilo nadchnout mnoho desítek tisíc katolíků, kteří s velkým nasazením a upřímností debatovali o všech důležitých otázkách života církve a poctivě z toho psali zápisy. Sám jsem jich několik set přečetl. Neschopnost zajistit pro plenární sněm přiměřené organizační a personální zázemí a některá nešikovná vyjádření biskupů spolu s pasivitou většiny kněží tohle všechno ale udusily.

         Co říci závěrem? Myslím, že jsme v osobě papeže Františka dostali další příležitost k novému začátku. Jeho „programové prohlášení“ Evangelií gaudium (Radost evangelia) přináší v pohledu na církev a její působení ve společnosti opět ty důrazy a formy, o jakých přemýšleli na základě zkušeností z komunistických lágrů a následně i z aktivit skryté církve ti, kteří jimi prošli. Proto zakončím citátem z této exhortace, v němž je po mém soudu klíč k tomu, aby se nám přece jen nakonec ten start povedl. Papež František v článku 49 říká: 
       Vyjděme, vyjděme nabídnout všem život Ježíše Krista. Opakuji tady celé církvi to, co jsem mnohokrát řekl kněžím i laikům v Buenos Aires: Je mi milejší církev otlučená, zraněná a špinavá proto, že vyšla do ulic, než církev, která je nemocná svou uzavřeností a pohodlností, s níž lne ke svým jistotám. Nechci církev, která dbá o to, aby byla středem, a která se nakonec uzavírá do spleti obsesí a procedur. Pokud v nás má něco vzbuzovat svatý neklid a burcovat naše svědomí, pak je to starost, že mnoho našich bratří žije bez síly, světla a útěchy plynoucí z přátelství s Ježíšem Kristem, bez společenství víry, které je přijímá, bez horizontů smyslu a života. Doufám, že více než strach z pochybení nás bude pudit strach z uzavřenosti do struktur, které nám skýtají falešnou ochranu, do norem, které z nás činí nelítostné soudce, do zvyků, v nichž se cítíme klidně, zatímco venku je množství hladovějících a Ježíš nám bez ustání opakuje: „Vy jim dejte jíst!“