Desinformacím navzdory

          Představte si, že byste měli nějakému dítěti vysvětlit, jak si počínat při sbírání hub, aby to, co přinese domů, bylo skutečně dobrým úlovkem a ne ohrožením rodiny. Nebojte se, o houbách ten můj komentář ve skutečnosti nebude. Ale pro názornou představu, jak v dnešní době bez velké úhony pracovat s informacemi, se to po mém soudu hodí jako dobře použitelné přirovnání. Předpokládám tedy, že houbařskému začátečníkovi byste řekli zhruba tohle: „Podíváme se spolu nejdřív na atlas hub, abys mezi nimi dobře poznal několik spolehlivých. Tady ty s hnědým kloboučkem a žlutými nebo bílými rourkami sbírej především. A pokud budou mít bílé rourky, černě tečkovanou nožičku a hnědou nebo červeně oranžovou hlavičku – tak ty jsou také dobré. A ostatní houby, i kdyby vypadaly sebekrásněji, nesbírej.“

          V jistém smyslu jsme totiž dnes skoro všichni v situaci začátečníků, pokud jde o to, jak se neztratit v džungli záměrně falešných informací. Zvláště moje generace se po většinu života pohybovala ve společnosti, kde byl velkým problémem nedostatek informací. A mezi těmi, které jsme oficiálně dostávali, jsme celkem spolehlivě poznávali ty, které jsou falešné. Ještě před takovými sedmi lety jsem na svých seminářích mediální výchovy účastníkům říkal, že v tisku, rozhlasu či televizi je mohou docela často potkat chybná sdělení, ale že jsem zatím nezažil, aby to někdo dělal schválně. A to jsem měl za sebou dlouhou zkušenost rozhlasového redaktora, člena Rady České televize i analytika úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. V těchto – dnes vlastně mediálně idylických dobách – ty chyby vznikaly z redaktorské nevzdělanosti a pak hlavně z velkého spěchu, který je pro dnešní média typický.

          Jenomže tohle se zásadně změnilo. Odstartovala to ruská invaze do Ukrajiny. I do té doby samozřejmě zpravodajské služby velmocí vytvářely různé klamné zprávy, ale ty obrazně řečeno „létaly nad našimi hlavami“, protože jsme jako země nebyli tak významní, abychom stáli za cílenou desinformační válku. Od toho ruského vpádu na Ukrajinu a obsazení Krymu je ale všechno jinak. A aby to nebylo jednostranné, desinformace začali vytvářet i na druhé straně Atlantického oceánu lidé, kteří dostali v roce 2016 Donalda Trumpa do úřadu amerického prezidenta. A následně miliony ochotný šiřitelů těchto podvrhů to už roznesly a roznášejí všude možně po světě. Takže dneska jsme všichni – pokud se tedy vypravíme do světa mediálních informací – v pozici houbaře, který má les plný jedovatých a nejedlých hub.

          Musíme se tedy v prvé řadě zorientovat, kde jsou ty spolehlivější zdroje informací, které nás „neotráví“. Jsou to ty, kde je dobrý systém kontroly kvality a také jasná autorská odpovědnost. To jsou v prvé řadě média veřejné služby. Kvůli tomu si je přece demokratické společnosti už skoro devadesát let udržují. U nás tedy Český rozhlas a Česká televize. Jistě, že i ty můžou udělat chybu. Ale máme jistotu, že nás nebudou klamat záměrně nebo z hlouposti. K nim přidám Televizi NOE a Rádio Proglas. I u nich mám dlouhodobě ověřenou jistotu, že mě nepodstrčí něco záměrně otráveného. A totéž ještě platí pro vatikánské zpravodajství a Katolický týdeník. To proto, že lidi, kteří za nimi stojí, dobře dlouhodobě znám a mají mou plnou důvěru. A tady bych skoro mohl skončit. Prošli jsem totiž hříbky, podhříbky, kozáky a křemenáče mediálního světa.

          S tím můžete docela dobře vystačit. Člověk totiž pro to, aby mohl vést dobrý život, zase tolik informací nepotřebuje. A pokud se jedná o nějakou odbornější záležitost, tak pak je dobré koupit si knížku nebo aspoň hledat v odborném časopisu případně na internetových stránkách příslušné odborné instituce. Samozřejmě je výborné, máte-li ve svém okolí někoho, kdo je na danou oblast odborník a můžete mu důvěřovat. Navíc je velmi dobré, pokud máte nějaké společenství lidí, kde vládne důvěra a tak se tam můžete otevřeně bavit.

          Jsou samozřejmě i další zdroje, kde je možno najít kvalitní informace. Sám je často využívám, protože to souvisí jak s mou znalostí mediálního světa a lidí, kteří tam působí, tak i s úkoly, které mám. Ale k tomu, abych vám mohl poradit spolehlivý způsob jejich využívání, by bylo třeba o dost víc času, než mám na tenhle komentář. V jeho zbytku vás chci vybavit ještě dvěma důležitými radami. Předně na Facebooku a jiných sociálních sítích se pohybujte opatrně. Jednak je tam spousta nepravdivého a také toho, co vás bude rozčilovat. Takže se pak snadno můžete dopustit toho, co by se vám v reálném světě nestalo. Říkám vám to i jako ostřílený účastník facebookových debat. Rozhodně buďte na sebe přísní v tom, kolik času tam trávíte. A ta druhá rada se týká pochopení toho, co je vlastně smyslem tak masivního šíření desinformací. Má vás to přesvědčit, že se vlastně nikomu a ničemu nedá věřit, že žádná pravda neexistuje. Kupodivu se tím daří takhle znejistit i křesťany, kteří by měli vědět, že Pravda existuje. Není to ale žádná informace ani teorie. Je to přece Ježíš: Cesta, pravda a život. Tak u něj je třeba v nejistotách hledat potřebné světlo. Tahle metoda skutečně pomáhá a nedá se ničím nahradit.

Psáno pro Komentář týdne na Proglasu