Příležitostný blog pro vše, co souvisí s duchovním životem

Kam se poděla soudržnost společnosti?

25. 10. 2021 21:16

         Na začátku jedenácté kapitoly knihy Geneze je jedno z nejznámějších vyprávění Starého zákona: o babylonská věži. Lidé si v něm řekli: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“ V duchu starozákonního nahlížení na Boha jim do toho ovšem „hodil vidle“ sám Hospodin: „Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli.“ I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. 

            Dnes si už nemyslíme, že by Bůh žárlil na naše pokusy o sjednocení a pokrok, ale ústřední problém neschopnosti se domluvit je právě v naší době mimořádně aktuální. V loňském rozsáhlém výzkumu nazvaném Hledání ztraceného dialogu, který proběhl u našich německých sousedů, zaměřeném na soudržnost společnosti, se hned v úvodu konstatuje: Všechny skupiny tíží existující polarizace a nemožnost najít společnou řeč. Moderované rozhovory mezi nimi ukazují, že rozkol je hluboký: hodnoty, priority a představy se setkávají (pokud vůbec) jen na úrovni pojmů, ne již ale obsahů. Témata, na způsobu jejichž řešení by byla shoda, tak neexistují. 

             Není to pochopitelně problém jen německé společnosti. Vidíme ho, kamkoliv se dnes podíváme. U nás tuto situaci potvrdily hned dva rozsáhlé výzkumy: předloňský Rozděleni svobodou a úplně čerstvý Jedna společnost – různé světy. Překvapující může být snad jen to, že se ztráta schopnosti se domluvit v rámci jedné společnosti týká i Německa, které na rozdíl od ostatních států Evropy působí ještě jako poslední bašta spolehlivé solidnosti.

Ztráta společné hodnotové základny

           Už před patnácti lety na tento vývoj poukazovala zevrubná studie Soudržnost v diferencující se společnosti, kde se konstatuje. Většina vyspělých zemí v posledních desetiletích prodělává zrychlující se sociální fragmentaci vyvolanou postupující individualizací. Její projevy lze pozorovat v každodenním životě, ať už jde o pokles volební účasti, občanské angažovanosti, členství v dobrovolných sdruženích, vzrůstající cynismus ve věcech veřejných nebo úbytek mezilidské důvěry. Nedostatek sociální soudržnosti, který se projevuje jako slabé sociální vazby, nízká solidarita a slabá zakořeněnost v místních komunitách, pak vede k zvýšenému tlaku na výdaje z veřejných rozpočtů. Idea sociální soudržnosti se rovněž dostala do popředí diskuse v souvislosti s destruktivním působením globálních trhů, které ji podle některých autorů systematicky rozkládají. K této krizi přispívá rovněž konec expanze střední třídy a s ní spjatých občanských ctností, rostoucí nerovnosti, z ní plynoucí sociální roztříštěnost a v neposlední řadě úpadek morálních hodnot.

           Když si to pro jistotu ještě stručně shrneme, tak soudržnost ve společnostech našeho typu se vytrácí úměrně tomu, jak se doslova „rozpouští“ společně sdílená hodnotová základna. A je to podstatně důsledkem působení globálního kapitalismu a současně nárůstem individualismu. K tomu papež František ve své poslední encyklice Fratelli tutti říká: Individualismus nás nedělá svobodnějšími, rovnějšími ani bratrštějšími. Pouhý součet individuálních zájmů nemůže vytvořit lepší svět pro celou lidskou rodinu. Nemůže nás to ani zachránit z mnoha nemocí, které se nyní rostoucím způsobem globalizují. Radikální individualismus je virus, který je velmi obtížné vykořenit, protože je chytrý. Vnucuje nám přesvědčení, že vše spočívá v tom, že dáváme volný průchod svým ambicím, jako kdybychom honbou za stále většími ambicemi a vytvářením individuálních jistot mohli nějak prospět společnému dobru.

Ne hodnoty, ale pravidla?

           V situaci, kdy se zdá být marné usilovat o obnovení základny společně sdílených hodnot, přišli někteří s návrhem nahradit chybějící pevnou půdu pod nohama společnosti přijetím pravidel, která by zaručovala alespoň možnost se na něčem společně domlouvat. Příkladným autorem, který stojí za touto myšlenkou, je známý německý filosof a sociolog Jürgen Habermas. Byl přesvědčen, že k tomu postačí respektovat tři jednoduchá pravidla: 1. nesmí být vyloučen nikdo, kdo chce přispět, 2. všichni musí mít stejnou šanci a 3. komunikace musí být osvobozena od vnitřních a vnějších tlaků tak, aby postoje mohly být motivované pouze argumenty. Shoda na nějakých hodnotách nebo cílech není tedy výchozím předpokladem, ale teprve výsledkem dobře vedeného celospolečenského dialogu.

           Bylo by to docela efektní řešení – kdyby ovšem fungovalo. Jeho základní problém je v tom, že ve chvíli, kdy se ve společnosti sníží vzájemná důvěra a kdy se rozdílnost názorů promítne do důsledků v jednání, prudce klesá ochota takový náročný a většinou i zdlouhavý dialog vůbec vést. Aby bylo zřejmé, co to znamená, stačí si vzpomenout na dvě typické situace z poslední doby, které masivně vytvořily konfliktní napětí a rozdělaní společnosti. První se týká přijímání uprchlíků z Afriky a Blízkého východu. Kdyby to byla jen akademická debata, tak by se třeba i mohla zastavit u toho, že „každý má právo na svůj názor“. Ale ve chvíli, kdy se část společnosti cítí zásadním způsobem ohrožená přítomností těchto „návštěvníků“, zatímco druhá soucítí s těmi, kteří hynou ve Středozemním moři či na Sahaře, reálný kompromis není možný. Podobně ti, kteří se – z různých důvodů – odmítají dát očkovat, se stávají z hlediska ostatních ohrožením celé společnosti. A ostatně i volební jednání je typickým příkladem rozhodnutí, kterým zasahujeme do životů dalších lidí – a oni zase do našich. Naše vzájemná provázanost je čím dá tím větší, i když naše soudržnost se naopak rozpadá. Jak konstatuje již zmíněný výzkum u našich sousedů: Rovněž se ukázalo, že diskuse nebo dialog mezi různými názorovými tábory a prostředími již nejsou možné, neboť to, co je rozděluje, převálcuje všechno, co by jinak měly společné. Samotná tolerance to prostě nezachrání.

Důsledky destrukce dialogu

          Výše popsaná situace má pochopitelně zásadní důsledky pro nefunkčnost veřejné debaty. Co je ale snad ještě horší, je zablokování schopnosti domlouvat se i na té běžné mezilidské úrovni. Nejspíš to zažil už každý z nás: oblast toho, o čem se už nemůžeme klidně a přátelsky bavit i se svými nejbližšími, se neustále rozrůstá. Ten, s kým jsem se ještě mohl bavit o ochraně přírody a tomu, jak čelit klimatické změně, se se mnou rychle dostal do sporu o uprchlíky. A pokud i tam jsme měli rozumnou shodu, tak teď zjišťuji, že stojíme v ostré opozici ohledně očkování. Dělící linie a přehrady rostou jak houby po dešti i uprostřed rodin nebo dlouho fungujících přátelských komunit. Nejčastější reakcí na to bývá stažení se do vlastní „názorové bubliny“, přerušení kontaktu s dotyčnými, nebo aspoň důsledné vyhýbání se konfliktem hrozícím „zaníceným“ tématům. Masivně tomuhle procesu „nahrávají“ sociální sítě, které umožňují vytvořit si svůj vlastní virtuální svět, do kterého člověk pouští jen toho, kdo mu přikyvuje a kde je možno po libosti útočit na všechny, kteří s námi nesouhlasí.

           Kam tahle cesta může jedině vést, už před časem vystihl významný český sociolog Jiří Musil, který se problematikou soudržnosti společnosti zabýval desítky let: Představa, že lze přenést obecné principy přátelství do složité organizace společnosti našeho typu, je zřejmě nerealistická. Ale stejně nerealistická je pravděpodobně i představa, že může existovat dobrá a spokojená společnost bez vztahů vzájemnosti, důvěry, porozumění a opory. Ve své poslední encyklice to potvrzuje i papež František: Dialog se často zaměňuje za něco velmi odlišného: za horečnou výměnou názorů na sociálních sítích, založenou často na informacích z médií, které nejsou vždy spolehlivé. Tyto výměny jsou pouhými paralelně probíhajícím monology, které možná přitahují pozornosti svým ostrým agresivním tónem. Monology však nikoho nezavazují, a jejich obsah je často sebestředný a rozporuplný. Převládá zvyk rychle protivníka zdiskreditovat a zahrnout ho ponižujícími urážkami, místo aby se s ním člověk setkal v otevřeném a uctivému dialogu s cílem dosáhnout shody na hlubší rovině. Nejhorší je, že tento duch řeči, běžný v mediálním prostředí politických kampaní, se rozšířil natolik, že ho užívají všichni v běžném denním styku.

Rozevřít začarovaný kruh

         Ve své encyklice Fratelli tutti, která je mimo jiné reakcí právě na ztrátu soudržnosti na místní i globální úrovni, nabízí papež František kromě přesného popisu a analýzy současného stavu i návrhy řešení. Východisko pro něj vyjadřuje velmi jasně: Hrdiny budoucnosti budou ti, kdo dokážou opustit tento nezdravý postoj a rozhodnou se vážně, nezávisle na osobních zájmech, podporovat úctu k pravdě. A dodává: Kéž Bůh dá, aby takoví hrdinové uprostřed naší společnosti v tichosti vyrůstali.

         Řešení stávající situace tedy vyžaduje odvahu, nasazení se pro pravdu a současně důvěru v Boží působení. Bez toho těžko „přehodit výhybku“ od stále horšího způsobu komunikace ve společnosti i v soukromí k uzdravujícímu procesu nastolení opravdového dialogu. Ten František charakterizuje takto: Opravdový dialog ve společnosti předpokládá, že jsme schopni respektovat názor druhého a připustit, že může obsahovat oprávněné přesvědčení nebo zájmy. Už na základě své identity má druhý člověk co nabídnout a je žádoucí, aby důkladně odůvodnil a vyložil své stanovisko. To umožní, aby veřejná debata byla ještě úplnější. Pokud jednotlivec nebo skupina žijí v souladu se svým smýšlením, pevně hájí své hodnoty a přesvědčení a rozvíjí určitou myšlenku, bude to pro společnost tak či onak bezesporu přínosem. K tomu ale může docházet pouze v té míře, v jaké zde existuje opravdový dialog a otevřenost pro druhé.

           Z hlediska našeho každodenního života je určitě podstatnou překážkou, abychom se pustili po této stezce, strach. Strach o sebe, strach o své blízké, strach z jinakosti, strach z budoucnosti. Myslím, že právě čelení strachu je dnes jedním z nejdůležitějších léků, které by křesťané mohli přinést současné společnosti. Trpělivé a statečné, současně laskavé a aspoň se špetkou humoru. V písni, jejíž původ se připisuje Františku z Assisi, se v refrénu opakuje prosba: Učiň mě, Pane, nástrojem, ať zářím Tvým pokojem. A cestu k tomu pak ukazují předsevzetí vyjádřená v jednotlivých slokách. Z nich mi přijde pro tu naši situaci, kdy žijeme ve společnosti nemocné malou soudržností a chybějícím opravdovým dialogem, zásadní zejména tato: 
Kde dusí nenávist, ať lásku vnáším, kde tiskne bezpráví, ať křivdy snáším.
Ať s mírem spojuji, kde dělí hádky, ať pravdou přemáhám omyl a zmatky
Víc než být pochopen, druhé chci chápat, víc než být milován chci lásku dávat

Zobrazeno 479×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio