Výchova k odolnosti

           Narozdíl od minulých staletí se s označením našeho světa jako „slzavého údolí“ setkáváme snad už jen v modlitbě Zdrávas Královno. Fakt, že ročně podle Světové zdravotnické organizace spáchá sebevraždu více než 800.000 lidí, denně přes dva tisíce, nás celkem úspěšně míjí. Podobně jako fakt, že na naší planetě hladoví přes 800 milionů lidí, většinou dětí a žen. Ovšem i v té naší bohaté zemi máme signály problému: jen moderních antidepresiv se dnes u nás ročně sní 160 milionů denních dávek. K tomu desetitisíce lidí závislých na drogách a přes jeden a půl milionu rizikových pijáků alkoholu. I když tedy míra bohatství a komfortu je u nás jistě dnes nesrovnatelná s tím, v jakých podmínkách žily ještě docela nedávno naši předchůdci, i tady mnoho lidí přesto život nezvládá. Je tu tedy zjevná disproporce mezi náročností života v dnešním světě a schopností tuto náročnost zvládat. 

Posilování stresem

           Tak nazval svou nedávno vyšlou knihu s podtitulem Cesta k odolnosti známý fyzioterapeut našich předních sportovců prof. Pavel Kolář. Hned v úvodu tam konstatuje: Zvykli jsme si na život v „blahobytu“ a bezpečí, a v důsledku toho náš organismus zpohodlněl, oslabil své smysly, intuici, vnímání souvislostí, a postupně ztrácí svou psychickou i tělesnou odolnost, kterou potřeboval v době nebezpečí nebo v době, kdy musel žít ve větším souladu s přírodou bez výraznější pomoci dnešní techniky a medicíny. Naše individuální i společenská schopnost odolávat těžkým situacím a překonávat je fyzicky, duševně i sociálně postupně odhaluje naši stále se zvyšující křehkost, a tím i zranitelnost. A o kus dál pokračuje: Naše úporná snaha uchránit potomky před odpovědností, konflikty, samostatností, bakteriemi, viry, chladem a tisíci dalších problémů, které by je mohly ohrozit, je dostává za ochrannou bariéru, a tím jim bere nejen životní „otužilost“, ale také radost. Bez možnosti natrénovat schopnost odložit své potřeby, umět si odepřít, umět se překonat v nepohodlí, učit se odpovědnosti, naučit se respektovat určitý řád a umět rozdat ze svého druhým se stáváme zranitelní jak osobně, tak i v našem společenství.

           Pavla Koláře k napsání této knihy přivedly zejména aktuální zkušenosti z toho, jak naše společnost „zápasí“ s epidemií covidu 19. Ale minimálně dvacet let už jsou čím dál tím výraznější náznaky toho, že náš svět se zamotává do stále komplikovanějšího a problematičtějšího stavu. Koncem 90. let o tom v jedné z posledních studií – Individualizovaná společnost – Zygmunt Bauman napsal: Společnosti, které kdysi bojovaly za to, aby jejich svět byl průhledný, bezpečný a bez překvapení, nyní shledávají, že jejich schopnost jednání závisí na proměnlivých a nepředvídatelných náladách takových mysteriózních sil, jako jsou světové finanční a obchodní burzy, a bezmocně přitom přihlížejí, aniž by mohly cokoliv podniknout, neustálému smršťování pracovních trhů, narůstající chudobě, nezadržitelné erozi orné půdy, mizení lesů, stále většímu množství oxidu uhličitého v ovzduší a globálnímu oteplování naší planety. Věci, zejména ty nejdůležitější záležitosti, se nám „vymkly z rukou“.

Silná čtyřka

           My, kteří jsme se v předchozích desetiletích věnovali výchově dětí v různých oddílech, jsme nemohli přehlédnout trend, který čím dál tím více ve jménu bezpečnosti omezoval možnosti toho, co jsme si s kluky a děvčaty mohli „dovolit“. Z jedné strany rodiče, z druhé předpisy a vyhlášky doslova „vyškrtaly“ kde jaké lákavé dobrodružství z obavy, aby se při tom dětem přece jen něco nestalo. A leccos notně „pročistilo“ i povolené výchovné prostředky. Dokonce i pro nás, kteří jsme nikdy nebrali vážně rady, které se nacházejí v knize Přísloví – příkladně Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna. Jenomže – jak už víme od Pavla Koláře – bez toho, že učíme děti překonávat překážky, chystáme jim docela jistě životní ztroskotání. Toho si jsou v současnosti vědomi čím dál tím častěji skuteční odborníci na výchovu dětí. Já upozorním hlavně na Daniela J. Siegla, amerického klinického psychiatra a psychoterapeuta, který spolu s rodinnou terapeutkou Tinou Payne Brysonovou napsal za posledních šest let několik knih. Ty mi přijdou tak dobré, že tu ze dvou z nich uvedu aspoň klíčové myšlenky. 

Účinná výchova dětí se opírá o čtveřici schopností, které jsou bránou k dobrému a šťastnému životu:

• Rovnováha: Schopnost kontrolovat své emoce a chování, takže se dětem tak často nestane, že by se přestaly ovládat.
• Odolnost: Schopnost vyrovnat se s nevyhnutelnými životními problémy a konflikty.
• Vhled: Schopnost pochopit sebe sama, porozumět svým motivacím a podle toho přijímat správná rozhodnutí a lépe řídit svůj život.
• Empatie: Schopnost porozumět pohledu druhého člověka a projevit o něj zájem, pokud to situace vyžaduje.

       Tím zahajují publikaci Rozvíjejte u dětí odvahu, zvídavost a odolnost, kterou pak celou věnují konkrétním a velmi názorným radám, jak toho dosahovat. A výbornou předehrou k tomu je jejich práce Klidná výchovy k disciplíně, v níž nacházejí cestu spojující citlivou výchovou vůči dětem se schopností stanovovat jim hrance, které skutečně přijímají: Děti potřebují cítit, že nám záleží na tom, co prožívají, ale také potřebují, abychom jim poskytli pravidla a hranice, která jim umožňují vědět, co se v daném prostředí očekává…. Právě ve chvílích vypjatých emocí má dítě největší potřebu navázat kontakt. Ano, bude zapotřebí řešit jeho chování, přesměrovat jeho pozornost a dát mu ponaučení. Ale nejprve tyto silné emoce správně pochopte. Rozpoznejte v nich úpěnlivou prosbu o navázání kontaktu. Vaše dítě vás potřebuje právě tehdy, když se chová nejhůř. „Jsem tu proto, abych ti pomohl, i když se neovládáš a chováš se naprosto příšerně. Já to zvládnu. Jistím tě. Ať se děje, co se děje.“ Navázat kontakt znamená podílet se na prožívání dítěte, být s ním, překonat s ním tuto těžkou chvilku. Takto pomáháte s integrací jeho mozku a nabízíte mu emoční regulaci, která je pro ně samotné nedostupná.

Odvaha být zranitelný

           Tělesná a duševní odolnost jsou nezbytnou výbavou k tomu, aby člověk v dnešním světě obstál. Aby jako dospělý mohl být druhým lidem oporou. Aby dokázal unést zodpovědnost i v situacích, kdy se musí rozhodovat, aniž by měl k dispozici všechny potřebné informace a dohlédl všech možných důsledků svého rozhodnutí. Ale každého z nás čekají situace, kdy je potřeba i odolnosti duchovní. Když jsem byl na začátku své dospělosti, narazil jsem v knize Mezi člověkem a Bohem od Michela Quoista, která byla mou tehdejší hlavní průvodkyní křesťanstvím, na pasáž, která se mi od té doby trvale připomíná: Myslíš-li, že milovat je snadné, mýlíš se. Každá láska, je-li pravá, tě přivede jednoho dne ke kříži, neboť od doby, co existuje hřích, je nesnadné zapomenout na sebe a zemřít sobě. Milovat znamená od doby hříchu být schopen ukřižovat se pro druhé. A pak Quoist zdůrazňuje: Milovat může jen ten, kdo zůstane zranitelný. To se může – při cestě k odolnosti – jevit jako nečekaný paradox. Protože by mohl snadno vzniknout dojem, že správná odolnost zajištuje člověku nezranitelnost. Ta sice bývá často cílem ve virtuálních počítačových hrách, ale ve skutečném životě se odolnost projevuje i tím, že člověk unese svou zranitelnost.

           Dokonce i z jiného duchovního okruhu jsem narazil na obdobné sdělení. Je z rozhovoru Dalajlámy s Howardem C. Cutlerem v knize Cesta ke štěstí ve strastiplném světě. Přes známou buddhistickou schopnost nevázat se ke skutečnostem našeho světa tam dalajláma při líčení bouří Tibeťanů z března 2008 vyznal toto: Když došlo k té březnové krizi, opravdu jsem měl pocit bezmoci. Měl jsem pocit, jako by šlo stejný zážitek, jaký jsem měl v roce 1959, když jsem musel prchnout z Tibetu. Také tehdy mi tibetský lid důvěřoval, vkládal do mě velké naděje, a já jsem nemohl udělat vůbec nic. Byl jsem z toho velmi, velmi, velmi smutný.

           Když pak dalajláma Howardovi Cutlerovi vysvětloval, co mu pomohlo se z té zoufalé vnitřní situace dostat, poukázal na zásadní význam naděje, která překračuje náš svět: Je jedna pasáž, kterou si opakuji každý den, která je mi oporou, zdrojem veliké síly, a brání mi pozbýt naděje. Má oblíbená pasáž ze Šántidévy: „Dokud trvá prostor, dokud trvají cítící bytosti, dotud nechť trvám i já a rozptyluji bídu světa.“ Tahle strofa mi pomáhá posunout vlastní hledisko, vytvořit si mnohem širší úhel pohledu, pohlížet na situaci v mnohem širších souvislostech. Myslím, že obecně hraje ve schopnosti vypořádat se s problémy velikou roli, zda je člověk věřícím nebo ne. A v tomto směru přispěla patrně každá z velkých náboženských tradic svým dílem, svými vlastními myšlenkami nebo praktikami, které dodávají věřícím jakousi vnitřní sílu a brání jim při konfrontaci s problémy světa upadnout do beznaděje a zoufalství.

Podíl na Kristově utrpení

           Komplexní výchova k odolnosti tedy musí zahrnovat i cesty ke zdrojům naděje. Zejména tváří v tvář utrpení je to nezbytná duchovní výbava. A tady si myslím, že křesťanství může nabídnout něco skutečně jedinečného. Opravdovou „konkurenční výhodu“. Vyjádřil ji ve svém u nás nedávno vydaném spisu Univerzální Kristus známý inspirativní františkán Richard Rohr. Svěřuje se tam se svou hlubokou duchovní krizí, kdy ho při prožívání toho, co se dělo kolem něj i s ním, zaplavila „bolest tak obrovská a hluboká, že se zdálo, jako by neměla už nikdy skončit“. A tehdy mu z myšlenky v úvodu Pavlova listu Kolským „Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením,“ zasvitlo světélko záchrany, které pak pochopil takto:

         Říkám si, zda jedinou možností, jak duchovně nést utrpení – a nenechat je, aby nás zničilo, – není uznat, že sami to nezvládneme. Když se heroicky snažím zvládnout to sám, sklouznu k různým způsobům odreagování, popírání a předstírání. A nedospěju k obměkčujícímu poselství utrpení. Ale jestliže se mi podaří najít sdílený význam něčeho, zvlášť pokud mi to zároveň umožňuje milovat Boha a lidi, Bůh mi může pomoci to překonat. … Někteří mystikové jdou dokonce tak daleko, že tvrdí, že individuální utrpení vůbec neexistuje – že je jenom jedno utrpení, že všechno toto utrpení je stejné a že je celé utrpením Božím. Obraz Ježíše na kříži to vstřícné duši jakýmsi způsobem vyjevuje.

Jiří Zajíc