Sním o misijním rozhodnutí, které bude schopné všechno proměnit, aby se zvyklosti, styly, harmonogramy, slovník i všechny církevní struktury staly přiměřenou cestou k evangelizaci současného světa spíše než k sebeprosazení. (článek 27)
Církev neroste proselytismem, nýbrž „přitažlivostí“ (článek 14)
Jeden z nejvýznamnějších představitelů české katolické církve minulého století, františkán Jan Evangelista Urban OFM, dnes již kandidát blahořečení, napsal po návratu ze 14 letého vězení esej „Chudá církev chudých“, kde mimo jiné říká: V minulosti by člověk těžko hledal v projevech církve (obřadech, osobách, společnostech) tvář chudého a pokorného Krista. Církev se až příliš jevila - ba chtěla jevit - jako mocná a požehnaná na majetku. Svůj majetek mocně hájila, zajišťovala a rozmnožovala. Církev v tom viděla svou čest i možnosti šířit Kristovu víru…a my Češi jsme na to zvlášť citliví…
Vyjádřil tím rozpor, který celá staletí v katolické církvi narůstal navzdory různým pokusům jej odstranit ať zevnitř (František z Assisi, reformace) nebo zvenčí (protikatolický „kulturní boj“) až do naší doby, kdy nese nepřehlédnutelnou podobu pohoršení. To, že naše církev je také institucí, by jím ještě samo o sobě nebylo. Každé společenství, které přesahuje pár desítek lidí, musí mít též nějakou instituční oporu, pokud má být akceschopné. Ale pohoršující je, že tato instituční podoba – jak právě konstatuje Jan E. Urban (a spolu s ním i moře dalších věrných synů a dcer katolické církve) – nevyjadřuje v prvé řadě něhu mateřství a otevřenost očekávajícího otcovství, ale zabydlenost v tomto světě, spoléhání na moc bohatství, předpisů a tuhé kázně.
My, kteří žijeme až po 2. vatikánském koncilu a navíc na území, kde ateistické režimy nasadily církvím drastickou „odtučňovací kůru“, se s touto „sebeprosazující“ podobou církve zpravidla nesetkáváme v tak vyhrocené podobě. Možná i proto si ji dosud mnozí ani příliš neuvědomují a pokládají současný stav za normální a vyhovující. A jen se diví, proč i v posledních 25 letech naše velké církve lidi spíš ztrácejí, než aby je získávaly. Případně mají hned vysvětlení: Křesťanství je náročné, jeho morální požadavky na sebe dnešní lidé – sobečtí a zhýčkaní – nechtějí brát.
Jenomže takovéhle uvažování je dokonce dvojím způsobem chybné. Jednak nás zbavuje možnosti s tím stavem něco dělat, jednak je i ve své diagnóze hodně zkratovité. Křesťanství je nepochybně náročné – protože se týká lidského života, který je náročný sám o sobě. Život je těžký pro každého – ať je křesťanem, židem, muslimem, buddhistou, vyznavačem východních nebo přírodních náboženství, agnostikem nebo i ateistou. A je na nás, zda uchopení tohoto těžkého a náročného života, které nabízí křesťanství v katolické tradici, dokážeme vlastním životem naplnit – a tím i druhým zprostředkovat – jako alternativu přitažlivou.
Jiří Zajíc
Děkuji zvlášť za poslední větu!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.