Naplnění lásky v pravdě

      Odvaha protiřečit panujícím ukazatelům je pro dnešního biskupa obzvláště potřebná. Musí být statečný. A tato zdatnost či statečnost nespočívá v zasazování násilných úderů, v agresivitě, nýbrž ve vystavení se úderu a vzdorování panujícím názorům. Odvaha zůstat pevně na straně pravdy je nevyhnutelně Pánem požadována od těch, které posílá jako beránky mezi vlky. S touto myšlenkou vyslal o svátku Zjevení Páně letos v lednu Benedikt XVI. nově vysvěcené biskupy na cestu jejich poslání. A poskytl nám i důležitý klíč k porozumění kroku, který sice na první pohled působil pro mnohé až neuvěřitelně, ale ve skutečnosti byl přísně logickým závěrem muže, který zasvětil celý svůj život službě Pravdě. I kritici církve a papežství uznávali, že Benedikt XVI. je brilantním teologem, jedním z nejvýznamnějších duchů posledního století vzešlých nejen z prostoru katolické církve, ale i celého myšlení Západu. Nyní ale tento starý křehký muž ukázal, že je i člověkem činu.

      Skutečná věrnost Pravdě totiž vždycky musí vyústit do skutečného činu, protože smyslem této věrnosti je služba Lásce. A ta se nutně vtěluje v našem světě do činů lásky, provázených tak či onak křížem. Myslím, že pro mnohé bylo už od počátku Benediktova pontifikátu překvapující, s jakou důrazností tento býval prefekt Kongregace pro nauku víry hájil nerozlučnost Pravdy a Lásky. Nyní ji tedy sám naplnil aktem, jehož dosah si nyní sotva můžeme uvědomit. To už vysvítá ze samotného zdůvodnění, kterým Benedikt svůj krok doprovodil. „V dnešním rychle se měnícím světě zmítaném záležitostmi velkého významu pro život víry je pro řízení Petrovy bárky a hlásání evangelia zapotřebí také tělesných i duševních sil, kterých mi v posledních měsících ubylo natolik, že musím uznat svoji neschopnost spravovat úřad, který mi byl svěřen.“ Dokonalé naplnění lásky v pravdě.

      V prvém plánu tu jistě mnozí vidí hlavně nepřehlédnutelné problémy ve fungování kurie – tedy toho aparátu, který by měl být papeži k dispozici pro co nejlepší spravování života největší instituce na naší planetě. I kdyby tu nebylo takových malérů, jako například byl případ lefébvristického biskupa Williamsona, aféra kolem publikování tajných dokumentů prokazujících naprosto nekřesťanské poměry v bezprostředním papežově okolí či podivných okolností odvolání trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka, je tu objektivně ohromný systémový problém: Jak účinně a současně přiměřeně evangeliu a tím i poslání církve řídit ve 21. století tuto celosvětovou organizaci? Jak to učinit ve světě, kde církev už nemá ani vzdáleně tu moc, kterou měla v době, kdy se ten současný styl jejího řízení vyvinul? Navíc v situaci, kdy se hroutí autority všech institucí a civilizační těžiště se na naší planetě přesouvá z Evropy do Ameriky a Asie. Před každým Benediktovým nástupcem bude stát tento vpravdě nadlidský úkol.

      Ale je tu i hlouběji založený důvod, pro jehož řešení sice poskytl Benedikt XVI. velmi solidní základnu, ale jehož skutečné naplňování bude podmínkou, bez které k žádné „nové evangelizaci“ nedojde. Jedná se o znovu promyšlení a prožití křesťanské identity v situaci, kdy už víme, že Bůh miluje opravdu každého člověka a že ti, kteří s námi nesdílejí stejnou víru, nejsou automatickými kandidáty pekla, nýbrž našimi bližními, s nimiž jsme povoláni vést upřímný dialog, v němž jim přiznáváme možnost účasti na Pravdě. Tady přijal Benedikt úlohu Mojžíše, který dovedl svůj lid na hranice zaslíbené země, ale sám do ní už nevkročil.