Mučednictví a dnešní doba - na okraj blahořečení 14 františkánů

      Když dochází k blahořečení nebo svatořečení nějakého muže či ženy církve, podlí se na tom – kromě nepochybných církevně-politických vlivů – i určitý zájem, o kterém bychom rádi věřili, že je to přímo zájem Boží, jehož svědkem by měl být v prvé řadě papež. Tak je tomu i v případě čtrnácti františkánů, jejichž proces dokončil Benedikt XVI. a budou 13. října v pražské katedrále blahořečeni. Je tedy na místě se pokusit hledat odpověď na otázku, čím vlastně mučednictví mluví do té naší přítomnosti. Ne, že by i dnes neumírali lidé pro své přesvědčení – a nečastěji oběťmi jsou právě křesťané. Každoročně jich umírá v důsledku násilných útoků několik set. V Indii, v Číně, v Nigérii, v Súdánu, v Severní Koreji, v Pákistánu, v Sýrii, v Íránu. A v řadě dalších zemí. Prim hrají ty muslimské a komunistické. Možná o nich raději nevíme. Možná jsme hlavně rádi, že nás už se tohle ohrožení netýká. Žijeme přece v civilizované, demokratické zemi. Proč tedy nám – a zrovna nám – klade Boží prozřetelnost před oči právě mučedníky?

      Nabízím dvě roviny, kde vidím pro současnost přímou výzvu. Předně jde o to, že naše západní civilizace je vnitřně čím dál tím rozbředlejší. Snižujeme nároky na sebe, kde se to dá, ale protože druzí je na nás stále stupňují (nejen v oblasti práce, ale i v oblasti vztahů), je ta naše společnost čím dál tím nespokojenější, pesimističtější a podrážděnější. Příkazem doby je seberealizace – ovšem chápaná velice individualisticky, což způsobuje, že vzájemně si snahy o jednotlivé seberealizace překážejí a mnohdy se přímo vylučují. Cestu z toho právě ukazují příklady mučedníků. Protože nikdo z nich se jím nestal proto, aby se „seberealizoval“. K mučednictví je dovedla věrnost. Možná ta nejohroženější ctnost dnešní doby.

      Na mučednících vidíme, že skutečná seberealizace, kterou člověk může opravdu naplnit své osobní povolání, vždycky vychází ze sebedarování. A to proto, že skutečná věrnost – a bez ní člověk nikdy nedospěje ke své zralosti – se neobejde bez toho, že člověk daruje svůj život: tomu, koho miluje, poslání, které ho přesahuje. V manželském slibu je to vyjádřeno přímo – odevzdávám se Tobě … Ale každé skutečné dílo – ať jde o výchovu člověka, vybudování vztahu, který má trvat věčně, poslání, které má pomáhat proměnit svět – to všechno vyžaduje odvahu a schopnost sebedarování. Ve vrcholné podobě to vidíme v sebedarování Ježíšovu, který projevil svou lásku do krajnosti: totálním a neodvolatelným sebedarováním skrze svátost Chleba a Krve. Vydal se do rukou lidí způsobem, který si sotva dovedeme představit. Každá věrnost má své chvíle a někdy i etapy, kdy je napínána na kříž. Kdy ten, kdo chce zůstat věrný, je bezmocný vůči zradě toho, komu věřil, i vůči posměchu těch, kteří mu „vždycky říkali, že je blázen“. A právě tehdy je třeba vědět a skutečně na tom stát ze všech sil, že tohle není poslední slovo příběhu věrnosti. Že po agonii Velkého pátku přijde světlo nedělního rána Vzkříšení. Každá skutečná věrnost bude vzkříšena – a v plné kráse zazáří na věčnosti, protože s ní vždycky byl Ten, který je vzorem vší věrnosti.

      A tím se dostávám k té druhé rovině. Významné osobnosti světců nám jistě zpřítomňují velikost a krásu Boží, skrze ně jsme schopni zahlédat aspoň někdy Jeho královskou tvář, jsou triumfem Boží moci, která navzdory všem peripetiím dějin dovede vítězně svůj „projekt“ stvoření ke zdárnému konci. Naši mučedníci nám naopak ukazují i úplně jinou Boží tvář – tvář muže bolesti, opuštěného, poplivaného, sraženého a umučeného. Oni nám dosvědčují, že i ve všech těch prohraných, ztracených, nešťastných situacích je také přítomný Bůh, který trpí na straně trpících a současně jim poskytuje oporu v tom, aby zlo, které je drtí, už neposlali dál, nýbrž aby ho svou obětí zničili. To je naprosto zásadní poselství právě v dnešní době, kdy i mnozí křesťané musí bojovat s pocitem, že Bůh „vyklidil“ náš svět, že mlčí k moři utrpení a nespravedlností. Tím, že ani po čtyřech stech letech nejsou zapomenuta nejen jména těch zdánlivě bezvýznamných františkánů, ale i jejich bezmoc, bolest a smrtelná úzkost, nás právě oni ubezpečují, že tohle všechno u každého z nás zůstává i v paměti Boží, protože při tom všem byl Bůh přítomný. Zdánlivě bezmocný a poražený – a přece konečný vítěz, který dokáže nakonec každému setřít jeho slzy.