Komunismus – špatná odpověď na špatnost světa

        1)  O čem bude řeč

      Komunismem budeme v následujícím textu rozumět předně ideologii, jejímiž tvůrci byli ve druhé polovině 19. století Karl Marx a Fridrich Engels[1]. Tuto ideologii pak ve 20. století zpracoval v ucelený systém především Vladimír Iljič Uljanov – Lenin. Tak vznikla ideologie marxismu-leninismu. Kromě Leninovy revize marxismu byly vypracovány ještě další[2] – většinou v zemích, kde se tato ideologie stala určující pro vládní systém. A právě tento vládní systém založený na komunistické ideologii se rovněž většinou nazývá komunismem – byť to není z hlediska vlastní ideologie přesné (neboť žádná ze zemí, v nichž se tento komunistický režim stal vládnoucím, se neprohlásila za komunistickou). Režimy, které se na komunismus odvolávaly, mají na svědomí minimálně přes 200 milionů mrtvých, miliardy nešťastných a zničených životů a utrpení, které se co do rozsahu a mnohdy i intenzity nikomu zatím na naší planetě ani vzdáleně nepodařilo způsobit.

        2)  Ježíšův klíč

      Pro porozumění tomu, proč tato ideologie postupně zachvátila skoro polovinu lidstva (ať už tím, že ji přijali dobrovolně, nebo žili v zemích, kde se stala vládnoucí), je mimořádně cenným klíčem následující Ježíšovo podobenství, které je zaznamenáno v Matoušově redakci evangelií (Matouš 13,24-30):
       Předložil jim jiné podobenství: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo klas, tu ukázal se i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: ‚Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal ten plevel?‘ On jim odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘ Sluhové mu řeknou: ‚Máme jít a plevel vytrhat?‘ On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“

      Jak ve své knize Paměť a identita uvádí Jan Pavel II., je toto podobenství vyjádřením dvou základních skutečnosti, které je třeba obě přijmout, má-li člověk unést temnou skutečnost zla v našem světě (zaujmout přiměřený postoj k důsledkům prvotního hříchu):

       (1) Zlo do našeho světa sice v „původním plánu Božím“ skutečně nepatří – a také nakonec patřit nebude.

       (2) Po dobu trvání našich dějin ale nikdy zlo nezmizí a rozhodně není řešením pokusit se ho vymýtit způsobem, který je tak či onak násilný, protože tím se nakonec způsobí ještě více zla

         3)  Reálné zdroje komunismu

       Komunismus své morální oprávnění čerpá ze skutečnosti evidentní nespravedlnosti ve světě. Každému, kdo není slepý nebo okoralý, se tato do očí bijící nespravedlnost zjevuje. Stačí si uvědomit, že pouhých 20% obyvatel naší planety (a my k nim patříme) spotřebovává 80% všech zdrojů. Kdyby měli všichni lidé na naší planetě žít podobným životním stylem, jako žijí lidé v naší části světa, tak by musela být naše planeta čtyřnásobná. Každých šest sekund zemře hladem na naší planetě jedno dítě. Propastné rozdíly jsou však i uprostřed společností tzv. „bohatých“ (známým příkladem je vývoj v USA v posledních 30 letech).
       Tato nespravedlnost je nepochybným zlem, které oprávněně budí mravní rozhořčení. Je „plevelem“ v řádu světa i stvoření. Komunismus je pokusem tento plevel „vytrhat“. To je také důvodem toho, že mnoho lidí říká: teorie komunismu je dobrá, jen se to pak „zvrtlo“.

       4)  Důvody zásadního omylu

       Tím důležitější je ukázat a dobře vědět, že ono „zvrtnutí“ bylo nutné. Nebylo nešťastnou náhodou ani jen důsledkem osobních selhání. Bylo selháním systémovým. Proč? Protože celý koncept komunismu je založený na chybném pojetí Boha, člověka a tím i dějin:

• Komunismus je z filosofického hlediska panteismem, jehož bohem je neosobní Hmota obsahující železné zákonitosti. Očekávat od tohoto boha jakýkoliv zájem o člověka a jeho dějiny je bláhové. Proto je pro Marxe, Engelse i Lenina „náboženství opiem lidu“.  Jediné, co může přinést úspěch, je vzít věci do vlastních rukou a s pomocí vědeckého zkoumání „objektivní reality“ vystihnout směr vývoje naprogramovaného zákony Hmoty a tím i dějin.
• Člověk je produktem přírodního vývoje pokračujícího v dějinách, které jsou „dějinami třídních bojů“, protože člověk je především určován tím, jaké je jeho společenské zařazení, čím se živí, Jeho život je zásadně determinován ekonomickou „základnou“ a vše ostatní je jen „nadstavba“, která spíš kamufluje onu závislost na materiálních podmínkách, než aby nějak reálně na život člověka působila. Proto lidé jsou „dobří“ a „zlí“ v prvé řadě na základě svého třídního zakotvení, z něhož se nemají možnost ve skutečnosti vymanit. Z toho hlediska ti „zlí“ si nezaslouží žádné slitování. Pro úspěch cesty k beztřídní společnosti je třeba tyto reprezentanty zla obětovat jako „palivo pro lokomotivu dějin“. Výhled na nějakou věčnost je samozřejmě opět iluze, „vzdech těžce souženého srdce ve světě bez srdce“.
• Za těchto okolností je třeba využít základních tendencí dějin a „napomoct“ jim vlastní revoluční akcí, aby výsledkem byla zásadní změna vlastnických poměrů: o majetky přijdou ti, kteří nespravedlivě zbohatli z práce druhých, a naopak k majetku přijdou ti, kteří si ho podle svých skutečných zásluh zaslouží. Tím se definitivně vyřeší palčivý problém nespravedlnosti. Základním defektem komunistů je dějinná netrpělivost: Půjdeme a plevel vytrháme!

        5)  Proč tak strašné konce?

        Ve všech zemích, kde se stal komunismus režimní ideologií, vedl velmi rychle k degeneraci v totalitní společnost. Důvody přímo vyplývají z předchozího:

• Když ani Bůh neřeší tragickou přítomnost zla ve světě jeho „okamžitým vytrháním“, je jasné, že při takovém řešení nemůže uspět žádná síla, tím méně jen lidská. Zápas se zlem se nedá vyhrát tím, že se podniká jeho vlastními nástroji. Bůh se zlem zápasí obětí vlastního Syna. Z toho je vidět, o jak kolosální úkol ve skutečnosti jde.
• Důsledky „trhání plevele“ (dokonce, i kdyby byl určen správně), jsou nutně tragické: ubližuje se nevinným. Tím se ale zlo dál rozšiřuje. Zvláště proto, že v komunistickém pojetí není každý člověk nadán nezcizitelnou důstojností a hodnotou pro Boha[3].
• Nutným důsledkem takového přístupu ke člověku je ochromení společnosti strachem. Jakmile se prosazuje násilí (a to při revolucích, kterými se dostávali komunisté skoro všude k moci, je nevyhnutelné), jež nemusí mít vždy podobu přímého násilí fyzického (byť k němu dříve nebo později dojde), začne společnost ovládat prospěchářství, lež a nedůvěra. To jsou hlavní zničující faktory komunismu v praxi. Lidé jsou charakterově lámáni, nuceni žít „dvojím životem“, je rozbitá občanská společnost. Lidé stateční, schopní a charakterní jsou vytěsňováni, vyháněni a likvidováni. Naprostá většina lidí volí vnitřní emigraci: Nehas, co tě nepálí.

       6)  Nepoučitelný kapitalismus?

       Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly. Prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu. Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí! Proletáři v ní nemají co ztratit, leda své okovy. Dobýt mohou celý svět. Proletáři všech zemí, spojte se! Tímto provoláním končí Komunistický manifest – a je to i po více než 150 letech vážné varování: jakmile dostatečné „kritické množství“ lidí nabyde přesvědčení, že nemají co ztratit, leda své okovy, půjdou proti stávajícím pořádkům za každou cenu. A u lidí, kterým – zejména v rozvojovém světě – bude chybět i tak zásadní nezbytnost života, jako je pitná voda[4], se tomu lze sotva divit.

       Bezohlednost a bezuzdnost současného globálního kapitalismu – vyjádřená například prohlášeními některých představitelů největších bankovních domů o tom, že jim vlastně současná finanční krize jen prospěla, či řečmi o tom, že „přece“ všichni mají stejné příležitosti (od těch, kteří jsou „za vodou“, nezřídka ovšem díky ožebračování druhých) – se stává celosvětovou hrozbou pro nás všechny. Za posledních dvacet let se někde i stonásobně zvětšily rozdíly mezi nejbohatšími a těmi ostatními. V řadě zemí tradičního liberálního kapitalismu se významně ztenčila střední vrstva, která byla jeho hlavní oporou.

       Současně nelze přehlédnout ideovou vyprázdněnost západní konzumní společnosti. Příliš se podobá svým duchovním stavem společnosti starověkého Říma před jeho pádem. Jestliže 20. století vládla na Západě idea pokroku, naděje, že se tvoří „nový, lepší svět“, pak dnes je všude vidět ztrátu důvěry v budoucnost[5], rezignaci na nějakou změnu k lepšímu, zapouzdření se do vlastní ulity, život jen pro momentální zábavu a příjemné pocity. A do toho dravý nástup Číny, Indie, Íránu, Brazílie. Do očí bijící expanze islámu. To je nesmírně varující situace, pro kterou se dobře hodí posměšná Leninova poznámka na adresu kapitalistů: Oni jsou tak hloupí, že nám prodají i oprátku, na které je oběsíme.

       Budeme i my, křesťané či skauti, jen přihlížet, vézt se s davem, případně s ním i nadávat?