Má maličká naděje - to je ta, která vstává každého rána

4. září

           Skončily prázdniny, a tak mi dovolte, abych vás uvítal u našeho malého ranního setkání. Každý všední zářijový den bychom se tu měli v tuto dobu potkat na tři, čtyři minuty - já proto, abych vám nabídl malou jiskřičku do začátku dne - vy poroto, že nejspíš patříte k věrným posluchačům stanice Vltava.
          Když jsem přemýšlel o tom, čím bych vás mohl v ránech tohoto měsíce potěšit, vzpomněl jsem si na krásnou báseň francouzského spisovatele Charlese Péguyho "Ta jediná je paní - chudoba". V ní hned na začátku Péguy říká: "Víra je ta, která drží dobré od věků do věků. Láska je ta, která se dává od věků do věků. Ale má maličká naděje - to je ta, která vstává každého rána."
         Ano, pokusím se nabídnout vám inspiraci k tomu, abyste se i vy po ránu mohli potkat se svou nadějí. Protože - upřímně řečeno - já bych bez toho, aby má naděje předešla všechny ty problémy, komplikace, pravděpodobné neúspěchy a někdy i pohromy, které se na mě hned od rána pravidelně zubí, ani nedokázal vstát.
        Za průvodce jsem si k tomu přizval knížku "Myšlenky moudrých o naději". A tam jako úvodní motto je myšlenka Antoine de Saint-Exupéryho z Malého Prince: "Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu." Copak nám to tu Malý Princ svěřuje? Já tomu rozumím tak, že šedivou a ubíjející poušť všedních dní může proměnit, když víme, že tímhle se život nevyčerpává. Že to je jen povrch. A pokud nejsme už tak otupělí a ubití, že je se jen s hlavou skloněnou táhneme svou životní brázdou, raději se nedíváme vpravo ani vlevo - a už to nějak chceme "mít za sebou" - pak i v té zdánlivé poušti jednotvárného a skoro by se zdálo naprogramovaného života, stále ještě čekají i na nás překvapivé objevy. Takové, které můžou naplnit naši žízeň po životě, který má cenu žít.

         Jak posílit šanci, že tuhle svou "studnu" nalezneme? Poradím vám. Mnohým z vás se právě v těchto dnech vracely děti či vnuci ze všech možných prázdninových akcí. Bude s nimi jistě spousta starostí a někdy i zlobení. Spolehlivě mnohé z nich překonaly svůj dosavadní rekord v tom, kolik ponožek lze roztrhat během jednoho tábora nebo s jak špinavým krkem lze chodit celý týden. Nepřehlédněte prosím ovšem inspiraci, kterou nám tahle drobotina poskytuje. Oni totiž ty své "studny" nacházejí s ohromnou bravůrou.