Co skutečně přivedlo Ježíše na kříž?

Co skutečně přivedlo Ježíše na kříž? 

            Tahle otázka se ptá na sám základ křesťanství. Současně každý, kdo se na to zeptá běžného křesťana dnešní doby, dostane s vysokou pravděpodobností odpověď, která je na první pohled neuspokojivá. Ten, kdo se na to téma baví s dětmi, které se ještě nedokáží tvářit jako rozumějící, když ve skutečnosti nerozumějí ničemu, slyší z jejich úst pravidelně zničující kritiku těhle běžných výkladů. Jestliže se tedy už Katolický týdeník pustí do toho, aby na ní poskytl odpověď, bylo by rozhodně třeba to udělat zcela jinak, než jak to předvedl prezentací odpovědi Roberta Martiniho (KT 23, str. 5).

Ten vidí „klíč k odpovědi“ na tuhle otázku v tom, že „Ježíšův obraz Božího království se příliš vymykal tehdejším náboženským představám.“ Dále pak připojuje, že na vině byla i „jím zvěstovaná etika“ - totiž „nová interpretace norem židovských zákonů“. Navíc mu konflikty přinášejí „mocné činy“ a to, že „je označován za proroka“. Je zkrátka nepohodlný farizeům, kteří „byli nejvlivnější stranou v zemi a těšili se všeobecné vážnosti“. Farizeové Ježíše nesnášejí, ale „Ježíšovi jeho velký vliv a vážnost u lidu zabezpečují  relativní ochranu před nejhorším. Nakonec ale najdou (farizeové) cestu přes jeho učedníka a skrze zpolitizovaný proces je Ježíš přiveden na kříž.“ Tohle má tedy být odpověď na klíčovou otázku křesťanského pojetí Vtělení. Jako dobrodružný příběh by to byla špatně napsaná tragédie. Jako vysvětlení to má úroveň přiměřenou reakci spravedlivě rozhořčeného osmiletého Toníka, který po vyslechnutí takového podání Ježíšova příběhu zvolal: „Kdybych já měl kulomet, tak bych je všechny postřílel – a Ježíše by nikdy neukřižovali.“

          Cožpak skutečně autor (i ti, kteří jeho odpověď uveřejnili) nevidí, že takto „vysvětlený“ Ježíšův skon na kříži naprosto blamuje ústřední smysl Ježíšovy oběti? Otec, který svého Syna posílá do takto vykresleného příběhu, je neschopný packal, kterému dokáže škrt přes rozpočet udělat i pár stovek nějakých pyšných náboženských intrikánů. Ježíš – co by vtělený Syn, který sice má skvělé „učení“, ale prachmizerné politické myšlení – je náhle bezmocnou obětí poměrů. A viníkem téhle smutné epizody – tak podobné stovkám jiných příběhů o neúspěšných reformátorech lidstva – jsou ti bídní farizeové a zrádce Jidáš. Ne. Tohle je stejně zcestné „vysvětlení“ jako ona krutá „právní ekonomika“ mistra Anselma o „nekonečně uraženém Bohu“ (kterou podrobuje přiměřené kritice např. Josef Ratzinger v Úvodu do křesťanství na str. 190-213).

             Klíčem k odpovědi – alespoň z křesťanského hlediska – na otázku, co přivedlo Ježíše na kříž, jsou dvě následující výpovědi. První je Ježíšova: Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. (J 10,11.17-18) Druhá pak apoštola Petra: Kdyby všichni od tebe odpadli, já nikdy ne! (Mt 26,33) … Neznám toho člověka. (26,74). Chceme-li porozumět aspoň částečně tomu, proč Ježíš umírá na kříži, musíme poslouchat hlavně to, co on sám nám o tom říká. A současně se musíme dívat ne na ty „bídáky farizeje“ a ostatní, zjevné Ježíšovy nepřátele, nýbrž na Ježíšovy učedníky. Lapidárně řečeno: Ježíš umírá proto, že i jeho nejbližší přátelé jsou tak ubozí, že bez nového života, který vznikne proměnou života Ježíšova, nemají šanci. Dcery jeruzalémské, nade mnou neplačte! Plačte nad sebou a nad svými dětmi (Lk 23,28). Zkrátka – Ježíše na kříž nedostanou intriky hrstky bezskrupulózních nepřátel – s těmi, jak víme – si dokázal poradit vždycky hravě, ale zoufalý stav nás všech. Naše hříchem poničené lidství potřebuje „transfúzi“ nového života – a tu nám právě může poskytnout jen Syn, který je Život sám, a který se současně s námi naprosto solidarizuje. Právě tato naprostá solidarita s námi – navždycky a neodvolatelně – jej učiní onou náhle  bezmocnou hříčkou v rukách viditelných přisluhovačů zla. Ale viníky jsou všichni – i ti méně viditelní, Petrem počínaje a námi konče. Apoštol Pavel se nebojí to pojmenovat přímo: Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti (2Kor 5,21).

          Řada důležitéch otázek samozřejmě stále zůstává. Tohle je ale jádro – a bez něj se z křesťanství stane špatně zvládnuté „hnutí za nápravu lidských mravů“. To ovšem nemá s křesťanstvím skoro nic společného, zato velmi mnoho – s farizejstvím.

Jiří Zajíc

Poznámka:

      Článek byl původně psán pro Katolický týdeník, kde jej však v této podobě odmítli uveřejnit.