Proč církev?

Proč je pro tebe církev tak důležitá?
        Pokusím se ti to nějak přiblížit, i když se mi to možná nepovede úplně tak, jak bys to potřeboval.
         Myslím, že je ti celkem jasné, že lidé, kteří mají nějaký společný cíl, zájem nebo úkol, se spojují. Podobně, když mají stejný nebo aspoň dost podobný pohled na život a na to, co je v něm to nejdůležitější. Tedy také na to, jak rozumí té tajemné skutečnosti, kterou lidé na naší planetě nazývají různě, například Bůh, Brahma, Tao, Velký duch – a ještě spoustou dalších slov. Vždycky to ale znamená tu nejdůležitější, skutečnost, o kterou se opírá všechno ostatní. 
          Prakticky všechna náboženství vytváří taková společenství. V buddhismu se nazývá snagha, v islámu umma nebo v židovství kehlia Jednak slouží ke vzájemné podpoře členů, jednak umožňuje, aby si poskytovali důležitou zpětnou vazbu. To mi přijde dnes zvlášť důležité.

Tohle celkem chápu, ale proč pokládáš zrovna křesťanské společenství – tedy církev – za něco zvlášť mimořádného?
          To se ti pokusím vysvětlit za chvíli. Ale nejdřív ti k tomu musím předeslat dvě dost zásadní myšlenky, bez kterých se to nedá pochopit.
          Předně křesťanství patří k těm pojetím skutečnost, ve které nás vidí jako součástí mnohem většího celku, než si běžně uvědomujeme. Dneska, zvláště u nás na Západě, se každý pokládá hlavně za samostatné individuum, které s těmi druhými má něco společného jen tehdy, když se samo pro to rozhodne. To je ale z hlediska křesťanství – a nejen křesťanství – dost vážný omyl. Jistě, že v každém z nás je něco originálního a jsme nadáni určitou svobodou, ale současně tvoříme s ostatními lidmi jeden celek. A dokonce nejen s lidmi, ale i ostatními tvory. A v poslední době se ukazuje, že nejspíš i s celým světem, který známe. 

To mě docela překvapuješ. Takhle o tom mluví dneska třeba hlubinná ekologie. Zatímco křesťanství se spíš přičinilo o drancování přírody.
         To máš bohužel pravdu. Proto také současný papež František důrazně upozorňuje na naši zodpovědnost za celé stvoření a také na tu naši podstatnou jednotu s ním. Pomoc planetě Zemi je dnes pro křesťany jedním z nejdůležitějších úkolů – i když si to zatím mnozí z nich nepřipouštějí.
         Současně ale – právě na rozdíl od některých ekologických hnutí – křesťanství nepokládá člověka za parazita, bez kterého by Zemi bylo lépe. Vidí ho jako bytost, která tu má důležitý úkol – pomáhat rozvoji světa.

No tak to se mu tedy moc nedaří. To přece vidíš!
            Ano – toho se totiž týká právě ta druhá zásadní myšlenka křesťanství. Všichni totiž vidíme, že ten náš svět nefunguje tak dobře, jak bychom si přáli. Nejen my jako lidé selháváme. V přírodě zuří docela tvrdý boj o život. A i planeta Země se čas od času chová hodně destruktivně. Katastrofy jsou běžné v celém vesmíru. Zkrátka ten náš svět má v sobě celkem zjevně zabudovaný nějaký defekt.

Ty mi tu vlastně říkáš, že se Bohu to stvoření nějak nepovedlo. To je tedy gól!
            Takhle se ti to může jevit proto, že nejspíš stvoření pokládáš jen za nějakou mechanickou záležitost. Jako by to byl jen nějaký ohromný stroj. Ale když pochopíš, že stvoření je živý organismus nadaný svobodou, tak to už tak přímočaré nebude. Protože potom se může stvoření nastavit do opozice vůči Bohu. A v téhle situaci právě jsme.

A to si Bůh nechá jen tak líbit?
            Samozřejmě, že se Bůh s takovou situací nemůže smířit. Ale řešením není silou to stvoření přimět k poslušnosti. Jak by podle tebe měl jednat otec, kterému pubertální syn utekl z domova? Mohl by jistě požádat policii, aby ho co nejrychleji násilím dopravila domů. Ale bude tím problém vyřešený? 

To nevím, asi ne. Nejspíš by ten kluk zanedlouho utekl zase.
            No právě. Otec se musí pokusit toho syna přesvědčit po dobrém, že je pro něj mnohem lepší, aby se vrátil domů a byli přátelé. A přesně takhle Bůh jedná se svým vzpurným stvořením.

Ale jak tohle souvisí s církví? Od ní jsme utekli někam hrozně daleko.
            Právě, že vůbec ne. Naopak. Jsme přímo na startu jejího vzniku a významu. Bůh se jako milující otec postupně pokouší změnit to vzpurné nastavení stvoření tím, že do něj vstupuje s respektem k jeho svobodě. To znamená jemně a zranitelně. V té první fázi přichází jako slovo, zachycované hlavně v písmech Izraele, ale tu a tam i jiných velkých duchovních cest. 

Tímhle způsobem se toho ale moc nezměnilo. Moudrých řečí bylo sepsáno hodně – a náš svět se jimi zase tak moc nezměnil.
            Jistě, u toho nemůže Boží záchranná akce skončit. Další krok jeho přiblížení byl skrze konkrétního člověka – Ježíše z Nazaretu. Ten žil v Palestině zhruba mezi roky 7 př. nl. a 29 nl. 

To je fakt? Já jsem slyšel, že Ježíš je jen literární postava vytvořená nějaký Pavlem.
            Ano, takhle si to někteří představovali hlavně ve 2. polovině minulého století. Ale dneska většina historiků o tom, že Ježíš z Nazaretu je skutečná postava našich dějin, nepochybují. A to je i pro nás křesťany podstatné. Protože právě od něj odvozujeme vznik toho našeho společenství – církve. On během svého života vytvořil kolem sebe takové první společenství a i do budoucna určil, že právě tohle bude způsob, jak se s ním trvale setkávat.

A jak to udělal?
            Hlavně tím, že kladl naprosto největší důraz na lásku. To je pro něj absolutní přednost. Láska k Bohu a láska k ostatním. Dokonce řekl, že oboje je stejně důležité. Konkrétně pak také řekl: Kde jsou dva nebo tři shromáždění v mém jménu – tam jsem já uprostřed nich.

Počkej, ty tady mluvíš o docela malém společenství. To bych celkem chápal. Ale církev, to je přece ohromná instituce. Statisíce církevních „papalášů“ a k tomu ještě miliardy těch, kterým oni vlastně velí?!
          Ano, to máš naprostou pravdu. Tady je asi to největší úskalí v tom pochopit, že církev je další etapou Boží záchranné akce vůči stvoření. Že právě skrze ni je Bůh nejvíce spojený s námi. Protože církev – tak, jak ji znají lidé dneska – rozhodně moc na společenství bratří a sester nevypadá. Natož na viditelné vyjádření neviditelného Boha, který je Láskou. A navíc s sebou za ty dva tisíce let vleče také spoustu velkých selhání. Upřímně řečeno, kdyby to byla jen lidská instituce, tak kvůli té hromadě chyb, selhání i vyložených zlých počinů by po mém soudu musela už dávno zaniknout.

No právě! Tak proč se jí pořád držíš?
            Mám k tomu minimálně čtyři důvody.

Tak to jsem na ně zvědavý.
            První je právě ten fakt, že přes všechny temné záležitosti, s nimiž je spojená, nezanikla. Kolikrát už to vypadalo na její konec, ale vždycky se z toho nakonec dostala ještě v lepší kondici. To by přece bez Božího působení bylo hrozně podivné.
            Pak je to sám Ježíš Nazaretský. Už Masaryk řekl: Jít za Ježíšem je mi všecko. A já jsem na tom úplně stejně. Mé jasné rozhodnutí pro křesťanství se odstartovalo setkáním s ním, když mi bylo 17 let a on se mi nečekaně v nitru velmi silně ozval. Nejdůležitější událost v mém životě. 
            Dále jsou to i další osobnosti v dějinách křesťanství. Uvedu jen některé: náš kníže Václav, František z Assisi a jeho následovnice Anežka Přemyslovna, Jan Hus, Jan Amos Komenský, geniální Blaise Pascal, Jan Bosko, který je pro mě jako vychovatele úžasný. A v nedávné době Edita Steinová, Albert Schweitzer, Matka Tereza, papežové Jan XXIII. i Jan Pavel II. Ale těch zářivých hvězd křesťanství je skutečně spousta.
            A konečně jsou to lidé, které jsem v církvi poznal a kteří mě v ní za můj život provázeli nebo i provázejí. To jsou právě ti, kteří mi také dodávají odvahu, dávají mi možnost se sdílet o tom co je pro mě důležité – a také mi poskytují tu zpětnou vazbu. Já jsem navíc církev poznal nejdřív jako to malé, vysmívané a pronásledované společenství. Proto je mi také dost odpudivé, když si církev chce hrát na nějakou mocnou instituci. Proto tak obdivuji papeže Františka.

Nepřijde ti to ale celé nějak moc abstraktní, málo uchopitelné?
          Upřímně řečeno, mně ne. Já jsem vzděláním matematik – a tak je to pro mě naopak nesmírně konkrétní. Protože ale křesťanství není jen pro matematiky a lidi, kteří si libují v abstraktním myšlení, Ježíš už na začátku své církvi svěřil i něco dost konkrétního. Kromě toho hrozně důležitého příslibu, že bude vždycky tam, kde se lidé sejdou v jeho jménu jí daroval několik jednoduchých vnímatelných znamení, skrze které je vždy plně přítomný. Říká se jim svátosti. Nejznámější je asi křest a potom jeho přítomnost skrze chléb a víno.

To se ale přece dá strašně zneužít!
           Máš bohužel naprosto pravdu. A nepochybně k tomu i docházelo a nejspíš bude docházet. Já bych nikdy neměl odvahu t, abych se vydal takhle bez možnosti obrany lidem do rukou. To prostě dokáže jen Bůh, který ze všech sil bojuje o naši záchranu.

Jenomže z toho, co říkáš, to vypadá, že Bohu záleží na záchraně jen některých. Co třeba ti, kteří se narodí, aniž o nějakém Ježíši vědí. Nebo u nás je přece spousta lidí, kteří ani o Bohu nepřemýšlejí, nebo jim připadá jako trapná figurka pro děti.
            Tady jsi narazil na jeden omyl, který i v naší církvi žil dost dlouho. Totiž že Bůh pamatuje jen na ty, kteří jsou členy katolické církve. Naštěstí teď už si to ani podle závazných dokumentů katolická církev nemyslí. Upřímně řečeno, já bych si to nemyslel nikdy, protože to by bylo hrozně divné. Bůh, který je Otcem, přece nemůže nikoho vyloučit za své péče. A jestli si vzpomínáš na začátek našeho rozhovoru, tak tam jsem zdůraznil, že my všichni patříme vlastně k sobě, jsme jeden celek. Podobně jako květy, listy, větve i kmen tvoří jediný strom.

A není potom jedno, jestli je člověk členem církve, nebo není?
            Pro mě to jedno není – z těch důvodů, které jsem ti před chvílí sdělil. Mně život v katolické církvi umožňuje být co nejúčinněji Božím spolupracovníkem při proměně světa, aby se stal opět součástí Božího království. A to i se vší tou zátěží z historie i ze současnosti. A myslím, že člověk, který poznal a zažil totéž, co já, by sotva chtěl církev opustit. Ale chápu, že lidé s jinou zkušeností a jiným poznáním mohou jinak vidět svou nejlepší cestu, jak stát na straně Dobra. Pro mě je podstatné, abychom byli schopní spolupracovat na tom, že se nakonec prosadí v celém našem vesmíru ten krásný a současně tolik vysmívaný cíl „Pravda a Láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“.

Jiří Zajíc