Papež František L.P. 2019

            Každým rokem se naléhavěji objevuje otázka, zda působení papeže Františka znamená jen nějaké vybočení ve směřování katolické církve, nebo zda se opravdu jeho pontifikát trvale projeví jako reformní a zanechá za sebou nezvratné změny, které se i bez jeho přímého působení stanou trvalou součástí života církve. Takové otázky nejsou jen samozřejmým důsledkem reálné pohledu na papežův věk, ale vycházejí i z toho, že se ozývají čím dál tím hlasitěji ti, kteří z jeho působením nesouhlasí. Příčinami toho nesouhlasu se nyní zabývat nebudu, nýbrž se podívám na to, jak právě skončený rok lze číst z hlediska trvalosti či naopak dočasnosti nastoupených změn. Soustředím se na pět oblastí, které po mém soudu leží Františkovi zvlášť na srdci a ve kterých po mém soudu by trvalost změn katolické církvi zvlášť prospěla.

Reforma kurie

            Už několik měsíců po svém nástupu rozhodl papež o vytvoření Rady kardinálů (tehdy zastupujících všechny kontinenty), jejímž úkolem mělo být navrhnout zásadní reformu vatikánských úřadů. To, že řízení takové celosvětové instituce, jakou Římskokatolická církev je, neodpovídá požadavkům 21. století (neodpovídalo ani století 20.), viděl každý, kdo má o řízení organizací dostatečné poznání. Úkol je to tedy nadmíru naléhavý. A zjevně náročnější, než si papež i jím vybraní kardinálové na začátku představovali. Už v září roku 2017 sekretář této Rady dal prohlášení, že její práce budou v krátké době ukončeny. Jenomže máme rok 2020 – a její další jednání je naplánováno na únor. K chystanému dokumentu – pracovně nazvanému Praedicate evangelium (Hlásejte evangelium) – ovšem proběhlo rozsáhlé celosvětové připomínkování, což dává dost velkou naději, že změny na něm založené budou mít silnou podporu, a tedy i trvalost.

Jmenování kardinálů

            Pravomoci, které má papež v personálních otázkách, jsou značné. Jmenování kardinálů patří k těm, kterými může i po ukončení svého působení na dost dlouhou dobu církev ovlivňovat skrze své nástupce volené těmito kardinály. V roce 2019 František jmenoval dalších 26 kardinálů, kteří mají v současné době volební právo. Tím počet volitelů budoucího papeže jmenovaných Františkem vzrostl na 57, což se už velmi blíží polovině celkového sboru volitelů, kterých je maximálně 120. Tendence posilovat v tomto sboru zástupce mimoevropských zemí je trvalá – a dobře pochopitelná. Početně těžiště katolické církve v Evropě není a poněkud unavené evropské katolické křesťanství zjevně potřebuje mimoevropskou inspiraci. A současně celosvětová církev musí mnohem spravedlivěji než dosud přínos mimoevropských katolíků respektovat i jejich zapojením do svých řídících struktur.

Synody

            Významným nástrojem pro utváření života katolické církve jsou pro Františka biskupské synody. Na nich zástupci všech biskupských konferencí společně hledají řešení pro nějaký naléhavý úkol, který před katolickou církví stojí. Koncem roku 2018 to byla synoda o mládeži, na níž mimo jiné pronesl náš zástupce biskup Tomáš Holub velice ceněný příspěvek. Letos papež zpracoval výstupy synody do dokumentu Christus vivit (Kristus žije), který je možné chápat jako start procesu, v němž by se měla katolická církev pokusit překonat odcizení, které postupně nerostlo mezi ní a mladou generací. Loňské dvě synody se pak týkaly dvou akutních témat – sexuálního zneužívání v církvi a situace v Amazonii. Jejich výsledky je rozhodně možno chápat jako jednoznačné přehození výhybky od polovičatých či přímo neúčinných pokusů k realistickému směru, od něhož lze konečně očekávat opravdové výsledky a dlouhodobé změny.

Všeobecné bratrství

            To je název deklarace, kterou papež František podepsal v únoru během své návštěvy Arabských emirátů společně s nejvyšším představitelem univerzity al Azhar Ahmedem al Tajibem a která je rozhodně dalším krokem na cestě k budování důvěry a podpory míru. Této Františkově prioritě sloužily i jeho další zahraniční cesty, směřující většinou tam, kde je katolická církve na „periferii“ či přímo v těsném kontaktu s jinými náboženstvími: Japonsko, Thajsko, Maroko, Madagaskar, Mauritius, Mosambik, Bulharsko či Rumunsko. Už Jan Pavel II. definitivně rozevřel náruč papeže pro celý svět – a František v tom velmi cíleně pokračuje. Zda budoucí papežové budou schopní napodobit tento Františkův styl setkávání, se teprve uvidí, ale už teď je jasné, že jen tehdy, když je katolická církve tahounem mezináboženského dialogu, má tento proces šanci.

Mateřská církev

            Naposled jsem si nechal ten Františkův důraz, možná největší, který od počátku charakterizuje jeho působení. Dá se vyjádřit slůvkem, kterým od počátku překvapoval, slůvkem málo „teologickým“: něžnost. Jak se ji podaří učinit poznávacím znamení katolické církve – nevím. Každopádně jsem přesvědčený, že stojí za to usilovat o cestu, o níž hovořil papež ve svém kázání 1. ledna 2020: Přiblížením k Marii nachází církev svůj střed a svoji jednotu. Nepřítel lidské přirozenosti, ďábel, však usiluje o její rozdělení a klade na první místo rozdíly, ideologie, dílčí myšlenky a stranickost. Nepochopíme však církev, pokud se na ni díváme z hlediska struktur, programů, zaměření, ideologií a funkcí. Něco z ní pochopíme, avšak nikoli srdce církve. Církev má totiž srdce matky.