Dobrodružství výchovy

Alarmující zjištění

            Před časem jsme v Národním institutu dětí a mládeže uskutečnili ve spolupráci s agenturou Median do té doby nejkomplexnější výzkum o dětech ve věku 6 až 15 let. V prvé řadě potvrdil řadu zjištění, známých už z jiných výzkumů – například slabou pozici otců ve výchově a jejich výrazně horší vnímání dětmi ve srovnání s matkami, převládající neoblibu školy nebo velkou závislost dětí na televizi a internetu. Také v daleko širší míře ukázal „dědičnost neúspěšnosti“, kterou naše společnost včetně školy nejen nesnižuje, ale naopak prohlubuje: děti méně bohatých a vzdělaných rodičů jsou ve všech směrech znevýhodňovány, což je sráží prakticky v celém spektru jejich života, včetně vztahu k rodičům a kamarádům. Ukázal se tam ale i jeden prvek, do té doby moc nepovšimnutý, který jsme mohli dobře dokumentovat, protože ten výzkum probíhal ve třech věkových skupinách dětí: čím byly děti starší, tím menší počet z nich pokládal za důležité pomáhat druhým, chovat se slušně, chránit přírodu a udržovat pořádek. Zatímco ve skupině 6 až 9letých to bylo vždy výrazně víc než polovina, u nejstarší skupiny 13 až 15letých to nebyla už ani třetina. U ní se naopak do popředí prodrala touha vydělávat hodně peněz.
           Takové výsledky samozřejmě svádějí ke konstatování, že značná část našich dětí je nemorální. Že tu selhává jejich socializace, je evidentní. Ale čím to je? Zejména starší lidé mávají tendenci k výrokům typu „Někdo by jim už mě říct,…“ Pominu-li nikoliv nepodstatnou otázku, kdo že by jim to měl říct (většinou se myslí rodin a škola), tak moje dlouholeté zkušenosti vychovatele a současně i řada výzkumů mi velí moc se neunáhlovat. Samotné vědění ještě málokoho přimělo ke skutečně správnému jednání. Musí totiž také chtít, a navíc být schopen to správné jednání uskutečnit. A právě tady je ten největší kámen úrazu.

Vědí, ale nedokážou

        Tohle byl jeden z nejdůležitějších výsledků dlouhodobého Evropského výzkumu hodnot, který zhruba v desetiletých odstupech probíhá už od roku 1970. Jeho garantem je známý rakouský sociolog a teolog Paul M. Zulehner. V knize Přístřeší duše, která u nás před časem shrnovala výsledky tří prvních etap, mimo jiné píše: Tomu, kdo se zabývá problémem, proč je dnes propast mezi přáním a skutečností tak veliká, se otevírají dvě otázky: Je cesta od touhy k jejímu uskutečnění schůdná? Mají lidé ještě sílu popřípadě vůli, aby se na ní vydali? Zůstávají-li touhy správně jednat nenaplněné, může to mít dvojí příčinu: Buď není dost schůdných cest, nebo se nedostává síly či vůle k vykročení. Není tomu možná tak, že dnes stále více lidí selhává ani ne tolik z nemorálnosti, ale z nezpůsobilosti si poradit s životními plány? Selháváme například ve věrnosti proto, že jsme nemorální, nebo proto, že být věrný je dnes podstatně těžší než dříve? Jsme méně religiózní proto, že pohrdáme Bohem, nebo proto, že nám byl uzavřen přístup k tajemství? Nedostává se nám solidarity proto, že jsme sobečtí, nebo proto, že nám v tom brání hluboký a stupňující se strach o sebe samé? Na základě našich výzkumů máme důvod předpokládat, že dnes lidé selhávají ani ne tak z nemorálnosti jako spíše z nezpůsobilosti.“
            To je závažné zjištění a vysvětluje, proč jsem od dětí najednou přeskočil k dospělým. Ona nezpůsobilost, o níž se zmiňuje Zulehner, se totiž získává právě už v dětství. V něm si čím dál tím více budoucích dospělých neosvojí ty potřebné schopnosti – odborně bychom řekli kompetence – bez kterých nemají šanci na hodnotný dospělý život včetně zodpovědného života morálního. Jak Zulehner dále trefně přirovnává: Ochrnutému člověku na vozíku nepomůže radit, že by měl běhat rychleji. Z hlediska rozvoje tělesných, duševních i duchovních dispozic jsou mezi námi narůstající davy „ochrnutých“. Mezinárodně uznávaný psycholog Philip Zimbardo ve spolupráci s kolegyní Nikitou Coulombovou ukazují ve svém bestselleru Odpojený muž s podtitulem Jak technologie připravuje muže o mužství a co s tím, že tu stojíme před kolosální epidemií. Dodávám: nejen v Americe. A hlavně: nejen kvůli digitálním technologiím. Ten ústřední kořen se – nejen z mého hlediska – dá pojmenovat: chybění kvalitních autorit.

Autorita v tekutém světě

            V tom mnou zmiňovaném výzkumu hodnotových orientací dětí od 6 do 15 let jsme se také rozsáhle zabývali situací v rodinách a vztahy k rodičům. Už jsem říkal, jak se tam ukázalo, že zvláště otcové jsou u nás na tom špatně. Svým způsobem to není novinka. Už Tomáš G. Masaryk konstatoval, že naše výchova stůně na otce. V plné nahotě se to projevilo, když děti měly uvést, jaké mají vzory. Celá polovina dětí nedokázala nikoho, kdo je jejich vzorem uvést. Čím byly starší, tak tím byly bezradnější. A pokud nějaký uvést dokázaly, pak jasně převládaly vzory „mediální. U kluků drtivě vyhrávali sportovci, u děvčat herečky, zpěvačky a modelky. Jediný, kdo aspoň vzdáleně dokázal těmto idolům konkurovat mezi těmi, s nimiž mají děti reálnou zkušenost, byly maminky.
            Jelikož jen menšina dětí uvedla, že tatínek je hodný (zatímco o mamince to prohlásila drtivá většina dětí), těžko se dá říct, že by problém byl v tom, že otcové jsou příliš povolní. Pokud ve výchově vůbec nechybí (což je bohužel také čím dál tím častější případ), tak si spíš se svou rolí nevědí rady. Bezprostřední důvody toho jsou pochopitelně u různých otců různé. Často prostě už sami laskavého a současně pevného otce, který by byl pro ně vzorem, nezažili. „Systémově“ je ale příčina dost jasná. Je duchovní: otcové naší civilizace čím dál tím méně mají vlastní zkušenost s Boží autoritou, která by jim umožňovala zažívat se jako dítě Boží. Zkušenost s autoritou, která člověk nedrtí, ale poskytuje mu neotřesitelnou jistotu. S autoritou, která klade nároky, ale jejím posledním slovem je milosrdenství. Dá se s ní diskutovat bez obav z pomsty: slova největšího rouhače v Bibli – Joba – nakonec Bůh označí za „správnou řeč o Něm“. Zkrátka pro situaci „exodu“ – a v ní se nacházíme už nějakou dobu – je pro toho, kdo má být autoritou, nezbytné, aby sám zažíval autoritu, která je dostatečně dialogická a současně spolehlivá. Autoritu, která nás dokáže pozvedat tím, že nás bere vážně jako své partnery.

Výchova ke svobodě …

            I naše výchova musí být partnerská. Pozor – partnerská – to není ona „liberální“ pseudovýchova, která vlastní neschopnost vydává za vytváření prostoru pro individualitu dítěte. Jejím výsledkem jsou sobci, s nimiž je velmi těžké vyjít a kteří sami nakonec končí jako lidé velmi nešťastní. Ode mne jako skauta se ani nedá čekat, že bych škrtal disciplínu, řád a sebepřemáhání. Ale to vše musí být právě včleněno do stylu výchovy, která dítě bere v podstatném smyslu jako rovnocenného partnera. To není taktika. To je nezbytnost. Protože cílem naší výchovy musí být pomoci na svět skutečně svobodné a tím i zodpovědné bytosti, která si je vědoma svého jedinečného poslání, jež ji činí Božím spolupracovníkem ve prospěch celého stvoření. Ano, nic menšího nemůže být smyslem výchovy, natož výchovy křesťanské.

            Vychovávat ke správnému užívání svobody není ale možné bez dvou zásadních předpokladů: 

1. Musí probíhat ve skutečné důvěře. Vždyť oba – vychovatel i ten, koho k dospělosti provází, – se vztahují ke společnému cíli, společnému systému hodnot, a proto si mohou oba poskytovat zpětnou vazbu bez obav s jistotou, že bude přijata vážně a nepoškodí vzájemný vztah.
2. Svobodě se nelze učit bez chyb. Zničující systém v našich školách, který chyby vyhledává a za chyby systematicky trestá, je pravým opakem toho, jak má vypadat skutečná výchova ke svobodě. Chyby samozřejmě nikdo rozumný nedělá rád, ale správnou reakcí na ně není trest, ale společný rozbor umožňující příště jednat lépe.

… k lásce …

            Teoreticky to samozřejmě víme jako křesťané velmi dobře. V praxi je to ovšem častokrát hodně zoufalé. Už v době, kdy jsem jako mladý vedoucí vlčat (skautských kluků od 6 do 10 let) mohl vidět, jak si vedou hoši z katolických rodin (původně byli v oddílu jen oni) a jak kluci, které si postupně jako kamarády přivedli ze školy nebo ze svého bydliště, aniž by měli jakékoliv „křesťanské předznamenání“, zažil jsem nemilé překvapení: ti kluci – „nevěřící“ – bývali pravidelně kamarádštější, čestnější, spolehlivější – zkrátka „křesťanštější“ než ti, kteří měli být příkladem křesťanského jednání. Zvlášť, když si mysleli, že se nikdo nedívá, chovali se nezřídka jako „utržení z řetězu“. Evidentně u nich selhávala výchova ke svobodě, která by jim umožňovala převzít vládu nad sebou v situacích, kdy zmizela vnější hrozba trestu.
            My, křesťané, bychom skutečně měli o lásce mnohem méně mluvit. Je to kolikrát vlastně takové „braní Božího jména nadarmo“. A o to víc se soustředit na to, abychom skutečně v lásce rostli my i ti, za které máme zodpovědnost. Z toho hlediska pokládám za zásadní požadavek křesťanské výchovy, aby přednost před známkami a úspěchy ve škole či sportu mělo pěstování kamarádských vztahů na všech možných úrovních. Vedoucím vlčat a světlušek zdůrazňuji, že základním duchovním životem kluků a holek mladšího školního věku je „být dobrým kamarádem a hrát fér“. Ti, kterým jde o ochranu „tradiční rodiny“, by si tohle měli vzít zvlášť za prioritní úkol. Bez zvládnutí této polohy lásky se totiž žádná další dařit nebude. Právě kamarádství (bratrství, sesterství) nás učí schopnosti dělit se, soucítit, všímat si potřeb druhých, kvůli druhým něco vydržet, umět se radovat z úspěchu druhých. Přes kamarádství si člověk nejlépe osvojí smysl pro řád, disciplínu i obětavost.

…a k naději.

            O naději se naopak mezi křesťany zase tolik nemluví. Nejspíš ještě tak na pohřbech, ale tam to nezní moc důvěryhodně – protože jinde o naději mlčíváme. A přitom právě v dnešní době je zvlášť třeba svědčit o naději. Jako dítě jsem „bral rozum“ v době šedesátých let, kdy si svět – aspoň ten náš – ještě důvěřoval a viděl před sebou „zářné zítřky“. Dnes je z tohoto optimismu jen pachuť, která otravuje jakýkoliv pokus nevidět před námi temnou budoucnost. Vtipně i hluboce se s tím vyrovnává současný francouzský filosof židovského původu Fabrice Hadjadj ve své poslední knížce Když je všechno na cestě ke zkáze.
         Křehkost naděje krásně vystihuje báseň francouzského spisovatele Charlese Péguyho Ta jediná je paní – chudoba. V ní hned na začátku Péguy říká: Víra je ta, která drží dobré od věků do věků. Láska je ta, která se dává od věků do věků. Ale má maličká naděje – to je ta, která vstává každého rána. My, jako vychovatelé, máme být pro chlapce a děvčata i mladé lidi dnešní doby těmi, kteří jim otevírají výhled k naději, která nezklame: Ať se s námi i světem děje cokoliv, má to určitě smysl, a to dobrý smysl. Pro nás křesťany by to mělo být samozřejmé.

Jiří Zajíc
(vyšlo v Perspektivách 29)