Příležitostný blog pro vše, co souvisí s duchovním životem

Quo vadis, lide český

10. 12. 2018 1:14
Rubrika: Pro Proglas

          Desítky let byla v Jindřišské ulici v Praze prodejna křesťanské literatury. Nejdřív patřila Charitě, pak Zvonu, Vyšehradu a nakonec Karmelitánskému nakladatelství. Býval jsem tam častým návštěvníkem, protože tam pracoval sympatický personál a současně měli většinou to, co jsem sháněl. Zhruba před rokem skončila. Zakroutila jí krkem neviditelná ruka trhu. Z výkladních skříní pak místo známých titulů i autorů na mě už mnoho měsíců kouká jen smutná prázdnota. Hned vedle se naopak velmi dobře daří směnárně, byť jsou v Jindřišské i dvě další.
         Přijde mi to jako symbolické poselství o proměně naší společnosti: Náboženství ducha střídá náboženství peněz. Samozřejmě, k téhle proměně došlo u nás už dávno. Originální marxistický filosof Vítězslav Gardavský ve své knize Bůh není zcela mrtev, jež poprvé vyšla roku 1968, konstatuje, že typickým představitelem české společnosti, která se „vypořádala s náboženskou otázkou“, je bezideový neznaboh. Ve druhé polovině 90. let minulého století vznikla díky Tomáši Halíkovi v okruhu kardinála Františka Tomáška iniciativa Desetiletí duchovní obnovy národa. Měla až překvapivě dobrý start. Ale vodopád nových možností, úkolů, hrozeb i průšvihů po Listopadu 1989 smetl i ji.

         Představu nových kormidelníků polistopadového vývoje přesně shrnul ve svém projevu k 5. výročí sametové revoluce Václav Klaus takto: „Musím říci, že jsme za krátké pětileté období uspěli v přeměně naší země na svobodnou společnost a tržní ekonomiku.... Nic víc nebylo třeba provést. Někteří lidé však chtějí použít konce komunismu k vytvoření něčeho více než „pouze“ svobodné společnosti. Tito lidé s naší vizi světa nesouhlasí. Nestačí jim, abychom zde měli občany svobodné, chtěli by zde mít i občany lepší. Tváří se, že vědí, jak nás polepšit, co je s námi špatného a proč. Jsme jim příliš materialističtí, příliš egoističtí, příliš krátkozrací, příliš do sebe zahleděni. Osvobození člověka od nejrůznějších pout nepovažují za dostačující. Chtěli by transformovat nejen společenské instituce a pravidla jejich fungování, ale i nás samotné.“
         Když potom za několik měsíců v debatě na České televizi kardinál Miloslav Vlk podotknul, že na rozdíl od ekonomické transformace se zanedbala transformace srdce, vystartoval Václav Klaus s tím, že je ochoten napsat celou knihu o tom, jak „transformace srdce“ je naprosto prázdný termín. Pochopitelně ji nikdy nenapsal, ale výsledky takového uvažování vidíme dnes všude možně. Samozřejmě v prvé řadě ve veřejném životě, kde lidé, jež se nenaučili žít ve svobodě, a proto se stále shánějí po silném vůdci, nám „nadělují“ politiky, za něž se řada z nás musí stydět. Ale nechci utéct do politické sféry, kde je příležitostí ke kritice téměř neomezeně. Ještě víc mi totiž – jako člověku, který se skoro celý život věnoval výchově – leží na srdci, jak fungují rodiny a výchova v nich, jakou roli hraje školství, co dalšího působí na naše děti a jak jsme schopní s tím vším účinně pracovat.

         Jelikož jsme vstoupili do doby adventní, tak to ukážu na tématu, které mně přijde dnes naprosto zásadní. Totiž – jak jsme schopni naše děti a dospívající vybavit důvěrou ve smysl jejich života i ve smysl celého našeho světa. Dokážeme jim věrohodně zprostředkovat skutečnost, že se v tomhle komplikovaném světě neocitli náhodou, nýbrž jako vyslanci Lásky, která je zve ke spolupráci na úžasném díle postupné proměny tohoto světa, aby se znovu a už navždycky mohl stát součástí světa Božího? Odkud mají dnešní děti a mladí lidé brát naději, že všechno to zlo a utrpení, které vidí každou chvíli, nebude mít poslední slovo ani v jejich životě, ani v životě těch, které milují, ani v životě světa? Očekáváme alespoň my, křesťané, příbytek Boží uprostřed lidí, kdy on sám, náš Bůh, nám setře každou slzu z očí?

Zobrazeno 2219×

Komentáře

KMirjam

Skvělý článek. Bohužel, jako by marasmus, který zachvátil naší společnost s postupem let, a smetl s sebou odhodlanost 89 a víceméně nadšení zlatých devadesátek, se netýká jen politiky, ale i církve. Svoboda kterou jsme si vycinkali jakoby měla jednu vadu na kráse. Jak to ostatně zformuloval i Václav Havel. Že svoboda a demokracie může dávat neomezený prostor i těm, kdo to s ní nemyslí dobře, zatímco těm s úmysly čistými často svazuje ruce. Byl to velmi přesný postřeh. Avsak my bychom si měli také stále znova pokládat otázku, kde je udělali chybu! V čem jsme propasli svou příležitost?
Sám za sebe ovšem mluv ií onen sestupný tremd, kdy " od Havla k Zemanovi" vede podobné strmý sraz , jako od Tomáška k Dukovi. Jak podobné!

Jiří Zajíc

Nejprve k těm "zlatým devadesátým".
Rozhodující bitva se odehrála už v letech 1991 a 1992 a skončila totálním vítězstvím Klause a Mečiara - a jasnou porážkou Václava Havla a Petra Pitharta a většiny bývalých disidentů.
Bohužel výraznou roli - ve prospěch Klause - v tom sehrál Václav Benda. Statečný člověk, dobrý myslitel, ale mizerný politik.
Zdaleka jsme nebyli jedinou zemí, která se dostávala z područí totalitního systému, kde občansky nevzdělaní lidé,. kterých je v takové zemi většina, zvolí vládce s totalitním smýšlením a odvrhnou ty, kteří jim přijdou příliš váhaví a slabí.

Jiří Zajíc

K Františku Tomáškovi.
V 70. letech, zvláště po CHARTĚ 77 nám přišel jako hodný, ale celkem neschopný člověk na biskupském stolci. Poměřovali jsme ho kardinálem Stefanem Wyszyńským - a to bylo úplně jiná liga. Dobře o tom svědčí kniha "Kardinál Tomášek: Svědectví o dobrém katechetovi, bojácném biskupovi a statečném kardinálovi."
Podstatné bylo, že pro Františka Tomáška byl zásadní oporou Jan Pavel II. a současně se také dokázal opřít o kvalitní rádce: Oto Mádr, Josef Zvěřina, Tomáš Halík.
Právě tohle dnes zoufale chybí Dominiku Dukovi. Lidé kolem něj mu nejsou schopní poskytovat přiměřenou zpětnou vazbu. Na to být dobrým arcibiskupem i kardinálem měl Dominik Duka jistě lepší předpoklady než František Tomášek. Jenomže bohužel Tu možnost už skoro jistě propásl.

Jiří Zajíc

Kde jsme - my katoličtí křesťané - udělali chybu?
Většina se ve skutečnosti docela dobře "zabydlela" v "reálném socialismu". Stačilo jim, že režim povolil "uspokojování náboženských potřeb" (rozuměj sloužení mší a zpovědí).
Ti si pak po Listopadu 1989 připadali jako náhle hození z relativního bezpečí do nebezpečné vánice svobody.
Do toho přišla past "restitucí" (je třeba poctivě připomenout, že právě Dominik Duka jako tehdejší provinciál dominikánů jako jeden z mála před restitucemi výrazně varoval).
A fatální strategická chyba pokládat "pravici" - zejména tu českou - za spojence. Proto se církev nebrala za lidi, kteří padali do nezaměstnanost, ztráceli bydlení, přicházeli o zdraví. Více méně mlčky akceptovala "klausovské axiomy": každý se má starat jen o sebe, kdo je chudý, je neschopný.

Jiří Zajíc

Další pohromou byl debakl ohledně tajně svěcených kněží v linii Felixe M. Davídka, které sice někteří biskupové na začátku (nejvýrazněji Miloslav Vlk v Českých Budějovicích) rádi začlenili do církevních struktur, ale zásahem slovenských biskupů Korce a Dubovského (kteří byli na počátku této světitelské linie) se do věci začala angažovat Kongregace pro nauku víry - a výsledkem byl požadavek podmíněného svěcení VŠECH těchto lidí, což vedlo k velikým zklamáním a konfliktům, které rozbíjely jednotu církev celá 90. léta.
A do toho ještě katastrofa na Katolické teologické fakultě v Praze, která pod velením Václava Wolfa vůbec nesplňovala parametry moderní vysoké školy. Dlouhou dobu však měla podporu výrazné většiny biskupů i kněží. Skutečný kříž Miloslava Vlka.

Zobrazit 5 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio