Lásku zraňuje lhostejnost

           Když bylo Gabriele Bossisové, úspěšné autorce a režisérce divadelních her, 62 let, zažila na lodi během turné po Kanadě naléhavé vnitřní oslovení, které se vymykalo všem jejím dosavadním zkušenostem. Ač z počátku prožívala velkou nejistotu, co ten Hlas (jak mu nejdřív říkala) znamená, přece jen si začala zaznamenávat to, clo jí sděloval. Posléze jí bylo čím dál tím jasnější, že je to sám Ježíš. Krátce před její smrtí v roce 1959 (to jí bylo 75 let) byl péči jezuitů tento její duchovní deník poprvé vydán. U nás vyšel poprvé před necelými třemi lety pod názvem On a já v Karmelitánském nakladatelství.
            Od té doby se snažím si z téhle knížtičky každý den něco přečíst. Některé úryvky jsem si četl už nejméně dvacetkrát. Osobně mám naprostou jistotu, že jsou to skutečně Ježíšova slova. To, co říká, se totiž tak liší od běžné zbožnosti tehdejší doby, že by si to nikdo z lidí nemohl tehdy vymyslet. A Ježíš Gabrielu vede laskavě a vtipně k novému pochopení vztahu mezi Ním a člověkem. 15 prosince roku 1936 se například Gabriela plná zbožnosti na něj obrátí: Klaním se ti. Odpovědí je jí: Hlavně mě miluj. Nebo 8. ledna 1945 Gabriela uneseně zvolá: Má Lásko, dovol mi zemřít na tvém srdci. A Ježíš: Nejdřív je třeba na něm žít.
            Na začátek roku jsem tu vybral několik motivů, které mi přijdou zvlášť důležité a naléhavé. Alespoň pro mě znamenají nejen potvrzení toho, co jsem o Ježíši tušil celý svůj křesťanský život, ale jsou teď pro mě zdrojem radosti i naděje ve světě, který jinak k radosti a naději nijak nepřispívá.

Povídej si se mnou

            Tenhle motiv prolíná celými dvanácti lety tichých rozhovorů s Gabrielou. Když jsem na něj narazil hned na začátku knihy – Povídej si se mnou. Neexistuje modlitba, která by mi byla milejší. (14.6. 1938) nebo Řekni mi něco, co by potěšilo mé srdce! (14.12. 1938) – zasáhlo mě, jak propastný rozdíl mezi skutečným Ježíšem a představami o Něm vyhloubil běžný způsob kázání, náboženského vyjadřování a teologického poučování. Tradiční Boží charakteristiky – všemohoucí, vševědoucí apod. – nejen v debatách o Bohu moc nepomáhají (spíš působí potíže), ale hlavně tohoto našeho nejbližšího Přítele hrozně vzdalují A přitom: Moje srdce v sobě nese všechna vaše srdce. To není metafora, má dcero. Skutečně v sobě nesu každou duši a zahrnuji ji svou láskou. Vy však nevidíte, že vás nesu. Neznáte tíhu lásky… ! (11.3. 1948).
            Toto všechno pak zvlášť vynikne, když Ježíš dává nahlédnout do svého vlastního srdce a konfrontuje to s realitou: Víš, Lásku zraňuje lhostejnost, apatie, nečinnost. Mnoho duší je se mnou tak, jako bych byl dávno mrtvý. Já jsem ale, má dcero, živý a jsem blízko nich, v nich, a čekám, že se mnou budou mluvit, že se na mě usmějí a že jejich srdce bude aspoň trochu bít pro mě. Žádám tak málo. Je tak snadné mě potěšit. Žádám jen, abych byl pozván a sám pak uspořádám oslavu. (3.1. 1948)

Respekt k naší svobodě

            V té poslední Ježíšově větě už zazněl další motiv, který je snad nejvýraznějším refrénem: respekt k naší svobodě, před níž je bezmocná Jeho „všemohoucnost“. Obrazy, které k vyjádření situace Ježíš používá, jsou – domyšleno do důsledků – skutečně drastické: Jsem jako plachý chudý člověk, který stojí u dveří a říká si: Myslí se na mě v tomto srdci, které jsem vykoupil? Kolik je těch, kteří mě tam nechají roky stát, aniž by mě pozvali dál…. Jestliže mi ale milý hlas řekne: Zůstaň se mnou, Pane, věř tomu, že do toho srdce vstoupím a daruji této duši veškerou pomoc, kterou potřebuje. Takřka ji poděkuji za to, že mi dovolila jí pomáhat. (25.2. 1943).
            Člověka samozřejmě musí hned napadnout otázka: Cožpak On neví, jak to s námi je? Potřebuje čekat na naše rozhodnutí, naši reakci? Zase tady tradiční teologie i katecheze zdůrazňováním toho, že „Bůh předem ví“, vytváří překážku k tomu, abychom se dobrali k tomu, jak je třeba si počínat, abychom se s Ježíšem nemíjeli. Už v evangeliích se vyskytují situace, které ukazují, že Bůh v jistém podstatném smyslu opravdu čeká na lidskou reakci a lidsky řečeno doufá, že bude správná. Jen si vezměte pasáž z podobenství o zlých vinařích: Nakonec k nim poslal svého syna; řekl si: „Na mého syna budou mít přece ohled!“ (Mt 21,37) nebo pláč nad Jeruzalémem: Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! Jenomže tyhle situace jsou překryty nánosem Božích přívlastků, z nichž – bereme-li je tradičním způsobem – prakticky plyne, že Bůh všechno dávno ví a na naše rozhodování celkem zvědavý není.
         Ježíš v hovorech s Gabrielou prozrazuje mnohem dynamičtější charakter dění mezi člověkem a Bohem: Vaše nedostatečná víra v Lásku často zabraňuje přijetí mých darů – nemohu vám je dát z obavy, aby jen nepřidaly na vaší nevděčnosti. A tak čekám … až mě budete volat …. Jsem tady, připraven vás nést, mé ubohé malé děti. (2.1. 1941) Ale naše otupělost má tragický dopad i pro samotného Ježíše: Žízním. Mám jen to, co mi kdo dá, sám si neberu nic. (17.3. 1948)

Čekám za zatáčkou

          Jelikož se mě vždycky velmi dotýkalo utrpení – ať se jednalo o kohokoliv, počínaje lidmi blízkými i těmi, o jejichž trápení se dennodenně dozvídám díky celosvětové síti médií – tak mě zajímalo, co k tomu Gabriele Ježíš svěřuje. Je toho tam dost, ale to je třeba si přečíst. Já tu uvedu jen dva takové směry, které je důležité mít při setkání s překážkami, bolestí a trápením na zřeteli. Předně se mi tu potvrzuje můj dávný předpoklad, že nebýt Boží aktivity, tak by to v tomhle hříchem nemocném světě vypadalo ještě daleko hůř: Váš velký Přítel je tak zdvořilý, že svou taktní péčí od vás rád vzdaluje tolik škodlivých věcí s takovou diskrétností, až si říkáte“ Jak je to možné? Je to štěstí nebo náhoda? A nemyslíte na to, že je to On!. (14.9. 1944)
          A pak je tu moc pěkné přirovnání, které mi v těch posledních třech letech docela často pomáhá (protože v nějaké situaci, která zavání průšvihem, jsem aspoň jednou nohou každou chvíli): Neboj se zkoušek, ty ti pomohou růst a víc mě milovat a já tě budu čekat za zatáčkou: Jak tu překážku zdolá? Poprosí mě o pomoc, Dá mi konečně s něžnou dceřinou láskou sovu plnou důvěru? (29.7. 1943) Tak vám přeju do nového roku, aby i vám tenhle pěkný obraz pomáhal zvládat těžké situace.

Jiří Zajíc