Příležitostný blog pro vše, co souvisí s duchovním životem

Jdeme cestou Václavovou, nebo Boleslavovou?

3. 10. 2018 3:23
Rubrika: Ostatní

      V pátek 19. května roku 2000 probíhala v Poslanecké sněmovně rozprava k návrhu zákona o státních svátcích. V podstatě se vedla jen o jednom z nich, který byl nazván Den české státnosti – Svatý Václav. Přítomný předseda vlády Miloš Zeman si vyžádal slovo a mimo jiné pravil: Svatý Václav do našich dějin vstoupil velmi rozporně. Měl některé skvělé myšlenky, např. roční export 300 volů do Němec by mohl být prováděn i v současné situaci, čímž by se výrazně zvýšila kvalifikační struktura české populace. Ale vedle těchto myšlenek, pro které si svatého Václava vážím, je třeba si uvědomit, že na rozdíl od svého bratra Boleslava a koneckonců i na rozdíl od ostatních Přemyslovců dospěl k názoru, že ohnutá páteř je tím nejlepším způsobem, jak se vyrovnat s velkým sousedem. Jestliže tedy shrnu tento historický význam, táži se, kdo v této sněmovně má zájem slavit symbol servility a kolaborace.
      Nakonec bylo přijato kompromisní řešení Vlastimila Tlustého, ve kterém se připomínka svatého Václava vyškrtla. Při závěrečném hlasování přitom jen těsnou většinou neprošel návrh, aby tento svátek byl vůbec vypuštěn. Jedním z těch, kteří byli pro jeho vypuštění, byl i tehdejší předseda sněmovny Václav Klaus. To mu ovšem nepřekáželo, aby 28. září o osm let později ve svém pozdravu ke svatováclavským oslavám neprohlásil: Je správné, že den sv. Václava znovu zaujal místo mezi našimi státními svátky. Jsem rád, že jsem mohl atmosféru Národní svatováclavské pouti prožít dnes s Vámi. Jistě nejen já si odsud odnáším hluboký zážitek. Svatováclavské ideje a tradice byly a jsou s námi. A měly by být i v budoucnu.

       S našimi dějinami je zkrátka potíž. Téměř každá z významných událostí, které tvoří jejich milníky, má několik interpretací, jež se vzájemně neslučují. Skoro to vypadá, jako by se v pomyslných genech našeho národa replikoval fakt, že vznikání naší státnosti bylo poznamenáno vraždami a zradami – počínaje uškrcením kněžny Ludmily, přes již zmíněného knížete Václava a vyvraždění celého jeho společenství až k vyhubení Slavníkovců záludným přepadem Libice v době, kdy tam probíhaly oslavy svatého Václava. Jakási rozpolcenost a nejednota nás provází už přes tisíc let. A přece jsme měli občas šance se z tohoto neblahého předurčení vymanit. Svědectvím o tom je nepochybně těch jeden a čtvrt milionu mužů, kteří před osmdesáti lety touto dobou byli připraveni bránit Československo proti Hitlerovi, ač bylo jasné, že mnozí nich se nevrátí.
       Co vedlo tenkrát lidi, že byli ochotní pokládat své životy? Byla to skutečně láska k vlasti? A co pro ně tedy znamenala vlast, když pro ni dokázali přinést i tuhle největší oběť? To všechno nakonec ústí v otázku ústřední: Dokázali bychom my dneska něco podobného? Odpověď na tuhle otázku neznám. Na jedné straně občas vidím příklady skutečné statečnosti, když jde o ochranu těch, kterým se ubližuje – ať jsou to lidé nebo příroda, na druhé straně se setkávám s různými projevy zbabělosti, které si ještě dobře pamatuji z období normalizace. Navíc se v poslední době pod vlastenectvím velmi často rozumí sobecké uzavření se před ostatním světem, a dokonce i nenávist živená strachem o vlastní bezpečí.

    Když se Karel Čapek ptal Masaryka na sklonku jeho života, jak rozumí vlastenectví, Masaryk mu odpověděl: Skutečná láska k vlasti je něco krásného. U slušného člověka se rozumí sama sebou. Láska k vlasti ale neznamená nenávist k druhým. Pravá láska chrání, obětuje se a hlavně pro svou vlast pracuje.
       Jak tedy v současnosti taková práce pro vlast může vypadat? Václav Havel ve svém prvním novoročním projevu roku 1990 mimo jiné řekl: Náš první prezident napsal: Ježíš – ne Caesar. Dnes tato idea v nás opět ožila. Z naší země, budeme-li chtít, může už natrvalo vyzařovat láska, touha po porozumění, síla ducha a myšlenky.

      Budeme-li upřímní, tak musíme si přiznat, že jsme tuhle novou šanci zatím nevyužili. Že tahle idea vložená do závěru Masarykovy Světové revoluce zatím v nás moc neožila. Ježíš v tom citátu neznamená něco úzce náboženského, ale především lásku k bližnímu, bližním všem, důvěru v lidi navzdory rizikům zklamání a pevné přesvědčení o nesmrtelnosti lidské duše, na němž Masaryk demokracii přímo zakládal. Tak pokud to někdo s vlastenectvím myslí vážně, měl by začít tady. Svatého Václava bude v tom případě jistě mít po boku.

Psáno pro Proglas - Komentář týdne

Sdílet

Komentáře

Libor Bláha Vzheledem k té hrstce, co šla bránit zemi, ať za hranice nebo v odboji, je otázka, nakolik to nadšení bylo myšleno vážně.

dromedar "Vzhledem k té hrstce, co šla bránit zemi, ať za hranice nebo v odboji, je otázka, nakolik to nadšení bylo myšleno vážně."

Vůbec ne. "Etický náklad" na toho, kdo se individuálně rozhoduje stát odbojářem nebo krkolomně utéct do cizí armády, je nesrovnatelně vyšší než na toho, kdo rukuje do řádné armády. Není fér to takhle srovnávat, natož třeba spekulovat, že když pak bylo málo odbojářů, bojová morálka řádné armády by v případě obrany byla špatná.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio