Příležitostný blog pro vše, co souvisí s duchovním životem

Dospělí a výchova k občanství

19. 9. 2018 21:31

     V roce 2009 se Česká republika podruhé zúčastnila rozsáhlého celosvětového výzkumu znalostí a postojů týkajících se občanství (Mezinárodní studie občanské výchovy). Nedopadli jsme nijak valně: Průzkum ICCS jednoznačně ukazuje na velmi nízkou úroveň ochoty českých žáků zapojit se do občanského a politického života, na nízkou důvěru v politiku a její smysl. Navíc z něj vyplynulo, že oproti situaci v roce 1999 došlo k podstatnému zhoršení. To potvrzují i jiné výzkumy. Například v projektu Jeden svět, který probíhá každé tři až 4 roky mezi našimi středoškoláky, se pravidelně až 90 % studentů domnívá, že prakticky nemají šanci ovlivnit svět. ve kterém žijí. Současně je ale nutné dodat, že to není jenom problém náš, český, ale že na tom jsou podobně i v zemích „tradiční demokracie“.

Dvacet kompetencí

    Tahle situace pochopitelně nemůže nechat v klidu nikoho, komu záleží jak na dětech a mladých lidech, tak i na samotném fungování západní společnosti. Proto mimo jiné pod patronací Rady Evropy vznikl velmi solidně zpracovaný soubor materiálů, který se nabízí pro efektivní provázení dětí a mladých lidí k tomu, aby si osvojili „demokratickou kulturu“. Zdůrazňuje se tím skutečnost, že i když demokracie nemůže existovat bez demokratických institucí a zákonů, tyto instituce a zákony samotné nemohou fungovat, pokud nejsou zakotveny v demokratických hodnotách, postojích a postupech samotných občanů.
     Konkrétně se tam uvádí 20 nezbytných kompetencí, které je nutné si osvojit. Zde uvedu aspoň některé, jež mi přijdou zvlášť důležité. V prvé řadě je to ztotožnění se s těmito hodnotami: lidská důstojnost a z ní plynoucí lidská práva, přijetí kulturní rozmanitosti, spravedlnost, čestnost, demokracie a právní stát. Na to navazují postoje: občanská uvědomělost, otevřenost k odlišnosti, odpovědnost, sebedůvěra. Pokračují dovednosti: kritické myšlení, aktivní naslouchání, empatie, schopnost se samostatně učit, dobře komunikovat a řešit konflikty. A konečně jsou to i nutné znalosti: kritické porozumění sobě samému, druhým a světu politiky, zákonů, lidských práv, médií, ekonomie, životního prostředí, kultury a náboženství.
    Možná si teď někdo říká, že se s tím dělá zbytečná věda. A že se od těch „nebohých dětí“ chce příliš mnoho. Já to tu ale uvádím hlavně proto, že toto jsou požadavky hlavně na dospělé. V dospělém věku má člověk, který je občanem demokratického systému, prokázat tyto kompetence. Disponuje jimi? A když ne – jak si je osvojí? Je to jen na něm, nebo ho to také někdo naučí? S tím souvisí i další zásadní otázka: Je vůbec možné dospělé lidi vychovávat? Těmihle otázkami se budu dále zabývat. Ale nejdřív si k tomu připravím půdu.

Masarykovo pojetí

    Není u nás málo lidí, kteří sdílejí přesvědčení, že „demokracie znamená, že si můžu dělat, co chci“, případně „demokracie – to jsou hlavně volby“. Přitom zrovna my máme k dispozici velmi hluboké pojetí demokracie, za nímž stojí Tomáš G. Masaryk. V Hovorech s Karlem Čapkem říká: Demokracie není jen formou státní, není jen tím, co je napsané v ústavách; demokracie je názor na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost, v lidství. Řekl jsem jednou, že demokracie je diskuse. Ale diskuse právě je možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu. Demokracie, to je hovor mezi rovnými, přemýšlení svobodných občanů před celou veřejností. Demokracie pravá, založená na lásce a úctě k bližnímu a bližním všem, je uskutečňováním božího řádu na zemi.
      Když Karel Čapek poukazoval na příklady selhávání mladého demokratického systému v Československu, Masaryk podal následující vysvětlení (pro naše téma zvlášť podstatné): Demokracie sama lidi nevychová. Jen si přiznejme, že tu má svůj díl viny takřečená inteligence – duchovní, učitelé, spisovatelé, úředníci a vůbec lidé odchovávající a vedoucí masy občanstva. Žaluje se na politické strany. Právem, pokud ty strany hovějí stranickému sobectví. Ale strany přece nejsou a nemohou být jiné než průměr jejich voličů. A ten zase závisí na tisku. a občanské výchově. Jsou si toho dost vědomi naši duchovní, učitelé, spisovatelé a žurnalisti?
     Začátkem 90. let se do Československa vrátil ze čtyřicetiletého exilu v USA významný interpret Masaryka, filosof Erazim Kohák. A jako první „dárek“ naší probouzející se společnosti napsal knížku „Průvodce po demokracii“. V předmluvě ke druhému vydání, jež vyšlo roku 2002, píše v souvislosti s našimi počátky po Listopadu 89: Bourali jsme tehdy nadšeně až vášnivě, dobré stejně jako zlé – a ujišťovali jsme se, že když ještě něco odbouráme, kýžené blaho určitě propukne. Nepropuklo. Nevyšlo to hlavně proto, že demokracii nemůže nikdo „udělat za nás“. Demokracie je především životní postoj osobní odpovědnosti za věci veřejné. Vyžaduje vědomé budování postojů a přístupů slučitelných s dlouhodobým soužitím člověka s člověkem i s přírodou. Vyžaduje především uvědomělé a informované občany, kteří by byli schopni odolat nátlaku jak ekonomické, tak politické moci. Budování demokracie je skutečně především otázkou uvědomělosti a informovanosti.

Přehozená výhybka

    Krátce po listopadové změně poměrů se připomínky Tomáše G. Masaryka tu a tam objevily. Ve svém prvním novoročním prezidentském projevu dokonce Václav Havel nabídl české společnosti tuto vizi: Náš první prezident napsal: Ježíš, nikoli Caesar. Navazoval tím na Chelčického i Komenského. Dnes tato idea v nás opět ožila. Troufám si říct, že snad dokonce máme možnost šířit ji dál a vnést tak do evropské i světové politiky nový prvek. Z naší země, budeme-li chtít, může už natrvalo vyzařovat láska, touha po porozumění, síla ducha a myšlenky. Toto záření může být přesně tím, co můžeme nabídnout jako náš osobitý příspěvek světové politice.
       Nebyl to ale on, nýbrž Václav Klaus, kdo v dalších letech rozhodujícím způsobem určoval směřování naší země. V té době Igor Chaun příznačně nazval svůj seriál, který měl učit naše občany tomu, jak správně žít v nových poměrech, „Léčba Klausem“. A Klaus měl o tom, co potřebuje naše země, úplně jiné představy. Stručně je shrnul ve svém článku k 5. výročí Listopadu: Musím říci, že jsme za krátké pětileté období uspěli v přeměně naší země na svobodnou společnost a tržní ekonomiku.... Nic víc nebylo třeba provést. Někteří lidé však chtějí použít konce komunismu k vytvoření něčeho více než „pouze“ svobodné společnosti. Tito lidé s naší vizi světa nesouhlasí. Nestačí jim, abychom zde měli občany svobodné, chtěli by zde mít i občany lepší. Tváří se, že vědí, jak nás polepšit, co je s námi špatného a proč. Jsme jim příliš materialističtí, příliš egoističtí, příliš krátkozrací, příliš do sebe zahleděni. Osvobození člověka od nejrůznějších pout nepovažují za dostačující. Chtěli by transformovat nejen společenské instituce a pravidla jejich fungování, ale i nás samotné. Když v jedné televizní debatě kardinál Miloslav Vlk konstatoval, že kromě ekonomické transformace by bylo třeba klást důraz i na transformaci srdce, Václav Klaus ihned kontroval: Transformace srdce – to jsem ochotný napsat knížku, že to je prázdný pojem.

    V té době už politický život byl zahlcený prosazováním dílčích stranických zájmů, což byl důsledek odmítnutí křesťanského konceptu společného dobra jako základu politiky. V již citovaném „Průvodci po demokracii“ zdůrazňoval Erazim Kohák základní podmínky politického rozhodování: Demokratické rozhodování má být informované, reprezentativní a rozvážné, protože demokracie je samospráva v zájmu všech. Neznamená tedy jen vládu většiny, ale také úctu ke všem – k nám i budoucím, k nám i odlišným. Skutečné politické rozhodování lidí u nás čím dál tím víc místo informované rozvážnosti vypadalo spíš jako spory fotbalových fanoušků či hlasování diváků na soutěži královny krásy. Místo racionality a poučené diskuse se otěží ujímala touha po zábavě, výrazně živená TV NOVA.

Tři konkrétní příklady

     To mělo pochopitelně konkrétní a někdy i fatální důsledky, které si ovšem ti, kteří je dali do pohybu, sotva předem uvědomovali. Prvním případem, který jsem si vybral, je volební jednání české i slovenské veřejnosti ve volbách roku 1992. Krátce před nimi vyšel rozsáhlý výzkum tehdy uznávané agentury AISA. Bylo z něj mimo jiné zřejmé, že více než 85 % Čechů a více než 75 % Slováků si přejí zachovat společný stát Československo. A přece svým skutečným hlasováním rozhodli o jeho zániku: výrazné vítězství ODS Václava Klause v českých zemích a drtivé vítězství HZDS na Slovensku k rozpadu Československa nutně vedlo.
        Prosazení „fanouškovského“ přístupu k politice má za následek to, že voliči ženou před volbami „své strany“ do toho, aby co nejvíc znectily strany ostatní, daly jasně najevo, s kým určitě nechtějí spolupracovat, a celkově jednaly tak, jako by měly samy sestavovat vládu. To je ovšem hluboké nepochopení fungování poměrného volebního systému, kterým se u nás volí do Poslanecké sněmovny, krajských i obecních zastupitelstev. Až na výjimku v malých obcích tento systém totiž zákonitě vede k nutnosti sestavovat vlády na celostátní úrovni a rady na příslušných krajských a obecních úrovních jako koalici několika subjektů. Koaliční vládnutí ovšem vyžaduje určitou míru vzájemného respektu a důvěry – které se předvolebním bojem zásadně poškodí. Voliči tedy u nás velkou měrou žádají od politických subjektů takové předvolební chování, které je pro úspěšné koaliční vládnutí zničující.
     Dodnes také mnozí voliči nechápou, jaký skutečný důsledek má jejich rozhodnutí k volbám nepřijít. Při 40% neúčasti voličů stačí k výraznému vítězství pouhých 20 % občanů (to je případ posledních voleb, kde o drtivém vítězství ANO rozhodlo pouhých 18 % voličů). Je to potom skutečně „reprezentativní“ výsledek? Sotva. Demokracie pláče, ale to těm, kteří na takovém jednání lidí vydělají, bývá celkem jedno. Ale to není všechno! Při nastavení našeho volebního systému se hlasy těch, co nepřišli, nebo volili strany, jež ve volbách propadly, rozpočítávají ve prospěch těch, kteří uspěli – a zdaleka největší díl připadne tomu subjektu, který bude nakonec první. Ti, kteří k volbám nepřišli, by právě jej ale sotva chtěli podpořit Jinak by přece přišli.

A co církev?

     Politickým jednáním katolických křesťanů se čas od času zabývají i dokumenty „z nejvyšších míst“ Roku 2002 vydala Kongregace pro nauku víry dokument „Instrukce k některým otázkám ohledně působení a chování katolíků v politickém životě“ podepsaný kardinálem Ratzingerem, ve kterém mimo jiné stojí: Nynější demokratické společnosti, ve kterých mají chvályhodně všichni podíl na utváření veřejných záležitostí v atmosféře opravdové svobody, vyžadují nové a širší formy účasti občanů – křesťanů i nekřesťanů – na veřejném životě. Skutečně všichni mohou přispět svým hlasem k volbě zákonodárců a vlády a také jinými způsoby napomoci k vytváření politických postojů a zákonných rozhodnutí, která podle jejich názoru nejlépe poslouží obecnému blahu. Život v demokratickém systému by se nemohl dobře rozvíjet bez aktivní, odpovědné a velkorysé účasti všech, „i když co do formy, stupně, funkcí a odpovědnosti různým, navzájem se doplňujícím způsobem“.
     Jasné slovo k tomuto tématu přinesly i dokumenty papeže Františka – „Evangelii Gaudium“ a „Laudato si‘“. Naši církevní představitelé zpravidla před volbami přicházejí s obecnými proklamacemi o potřebě voleb se zúčastnit, což vzhledem k dlouhodobé absenci 40 % voličů zřejmě nemá velký efekt. Rovněž si nemyslím, že nejasné narážky na to, že by „v těchto volbách měla promluvit mlčící většina“, posílí politickou gramotnost voličů. Církvím nepochybně náleží „prorocká úloha“, kdy v následování Nátana mají povinnost demaskovat morální provinění představitelů politické moci. Naštěstí se u nás k tomu aspoň občas veřejně ozvou někteří biskupové či veřejně známí kněží – zejména Václav Malý, Tomáš Holub, František Radkovský, Tomáš Halík či Marek Orko Vácha. Myslím ale, že zdaleka není využitá možnost v rámci církevních společenství provádět soustavnou „občanskou výchovu“, která by stála na kompetentních laicích. Vychovávat dospělé je totiž velmi delikátní záležitost. Ve společenstvích, kde se vážně bere nutnost opakované změny smýšlení, to šanci má.

Jiří Zajíc

V poněškud zkrácené verzi vychází tento text v aktuálních Perspektivách

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio