Příležitostný blog pro vše, co souvisí s duchovním životem

Reflexe vlastního morálního jednání

29. 8. 2018 1:52
Rubrika: Ostatní

    Tématem tohoto článku je uvedení do skutečnosti, která je pro lidský život, zvláště, má-li to být život zodpovědný, naprosto zásadní: Jde o co nejpravdivější náhled na to, jak se rozhoduji. A to nejen v nějakých klíčových momentech života (například pokud jde o manželského partnera nebo dokonce manželství samotné), ale i v „každodenní provozu“, který od nás každou chvíli nějaké rozhodnutí vyžaduje. A také půjde o to, jak s takovým zjištěním naložíme, zvláště když se ukáže, že naše jednání nebo i smýšlení není v souladu s tím, co pokládáme za správné. Ještě, než se do toho ale pustím, musím se aspoň stručně vypořádat se dvěma námitkami (dnes velmi častými), které se zdají jakýkoliv pokus o zkoumání vlastního morálního rozhodování ukázat jako pošetilost, důsledek naivity a neinformovanosti o tom „jak to s námi ve skutečnosti je“.

Svoboda jako iluze?

    V jedné debatě mladých skautů na téma naší lidské svobody jeden z účastníků téměř v závěru jakoby zaskočen sám sebou prohlásil: Když se mě zeptáte, jestli jsem svobodný, tak samozřejmě řeknu, že ano. Ale když o tom přemýšlím, tak já jsem vlastně jen nějaká neuronová síť, takže svobodný nejsem vůbec. To je výsledek faktu, že mnoho lidí, zejména mladých studentů a absolventů přírodovědných a technických oborů téměř samozřejmě přejímají obraz světa, který jim předkládají autoři jako Richard Dawkins nebo Stephen Hawking. A v něm je jedno ze základních dogmat vyjádřeno takhle:
    Těžko si lze představit, jak by se mohla svobodná vůle projevit, pokud je naše chování určováno fyzikálními zákony. Zdá se proto, že jsme spíše biologické stroje a že svobodná vůle je pouhou iluzí. [1] Jedinou „útěchu“ má Hawking pro nás v tom, že naše chování je výsledkem tek složitých procesů, s takovým množstvím parametrů, že je prakticky nemožné ho předpovídat. Já si vždycky, když slyším nebo čtu podobné názory, říkám „Proč bych se měl vůbec starat o to, co mi tu servíruje nějaký „biologický robot“ nebo „chemické bahno“. Naštěstí i mezi filosofujícími přírodovědci jsou tací, kteří v destrukci naší lidské přirozenosti a tím i důstojnosti tak daleko nezacházejí.

    Známý autor celé řady pojednání o fungování mozku, František Koukolík, je v tom přece jen opatrnější. Zná samozřejmě jednoduché experimenty, z nichž lidé jako Hawking usuzují na to, že jsme roboty bez skutečné svobody. Ale přesto pokládá celou záležitost za mnohem komplikovanější a jednoduchou „dichotomii“ svobodní x nesvobodní za falešnou. Vědecký pojem svobodné vůle/volního rozhodování se tím… pohybuje mezi krajnostmi naprostá náhoda/naprostá nutnost. Otázka není správně položena, ptáme-li se: „Máme, nebo nemáme svobodnou vůli?“ Správně položená otázka zní: „Kolik svobodné vůle jsme měli, máme nebo budeme mít?“[2]
    Toto bude i moje východisko, byť k němu mám i jiné důvody, než které uvádí František Koukolík. Jde například o velmi konkrétní zkušenost „tíže svobody“, kdy se musím rozhodnout, aniž znám všechny potřebné informace (což je v naší lidské situaci téměř standard), ale ani nepřichází nějaký vnitřní impulz, který by mě k nějakému rozhodnutí popostrčil. „Díra“ je nejen v souboru informací a poznatků, které mám k dispozici, ale – zdá se – i v působení oněch fyzikálních zákonů, které by podle tvrdých deterministů měly za mě rozhodnutí provést. V takových situacích rozumím Sartrovi, když prohlašuje, že „člověk je nutně svobodný i proti své vůli, takže jsme odsouzeni ke svobodě“.

Svědomí – hlas společnosti v nás?

     V oblasti morálního jednání je málo přesvědčení, které se těší tak výraznému všeobecnému souhlasu, jako že „jednat morálně – to v prvé řadě znamená jednat v souladu se svým svědomím“. Dokonce i naši zástupci volení do všech možných pozice při nástupu slibují, že budou jednat „podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“. Potíže se ale dostaví hned, jakmile půjde o to vyjasnit, co vlastně ono svědomí je. Tradiční Freudova psychoanalýze v něm objevila superego, skrze něž k nám celoživotně promlouvá hlas našeho otce. V době, kdy jsem chodil do školy, socialistická psychologie rozšířila otcovskou roli na celou společnost – hlas společnosti v nás. Naštěstí pro mě začátkem 70. let minulého století vyšly dvě publikace českého psychologa Jiřího Mrkvičky [3] [4], které ukazovaly, že takové chápání svědomí vlastně popisuje jen určitou jeho počáteční fázi, a úkolem člověka je překročit ji směrem ke svědomí skutečně dospělému, k němuž budu směřovat i v tomto článku.

       Přesto pokládám za užitečné nerozloučit se s touto podobou svědomí příliš rychle. Pro mnohé fascinující indický psychoterapeut a jezuita Anthony de Mello se svou typickou přímočarostí ji popsal následovně: Podíváte-li se na to, jak fungujete, zjistíte, že máte v hlavě celý program, soustavu příkazů, které mají v sobě zakotveno, jaký má svět být, jací máte být vy a co máte chtít. Kdo za ten program nese zodpovědnost? Vy ne. Nebyli jste to vy, kdo rozhodoval o to, co budete chtít, po čem budete toužit a co potřebujete; kdo rozhodoval o vašich hodnotách, vkusu, přístupech k věcem. Všechny ty řídící pokyny do vašich computerů vepsali rodiče, společnost, kultura, náboženství a dosud nabyté zkušenosti. Ať je vám, kolik chce, ať jdete kamkoliv, ten computer jde s vámi, je v chodu a celý den všechno řídí, v každém bdělém okamžiku, přičemž neodbytně trvá na tom, abyste to, co požaduje, vy i ostatní plnili. Když je to splněno, computer vám dovolí trochu klidu a uspokojení. Když to splněno není, třebaže nikoli vaší vinou, computer ve vás vzbudí negativní emoce, které vám přinášejí utrpení. [5].

     V posledních desetiletích se o slovo přihlásila i socbiologie, která ve svědomí našla evoluční výhodu. Jejím cenným přínosem je, že inspirovala výzkumy a sledování, které mimo jiné ukázaly, že člověk nepřichází na svět jen jako sobeček, který všechno vztahuje pouze ke svému prospěchu, ale že se i docela malé děti dokáží chovat také až překvapivě altruisticky, že empatie má určité vrozené předpoklady, na něž lze navazovat prakticky hned od počátku.

    Já budu v tomto článku vycházet z takového pojetí svědomí, které v něm vidí univerzální lidskou dispozici, jíž jsme vybaveni pro orientaci v mravním životě. Tuto dispozici je ovšem třeba rozvíjet – a to analogicky s rozvojem mateřského jazyka. Svědomí musí být nejprve „probuzeno“, podobně jako mateřská řeč, aktivitou okolí dítěte. Optimálně se to děje mezi 2. až 4. rokem na klíně u maminky či jiného blízkého člověka, kdy si dítě při poslechu pohádek začíná osvojovat kategorie dobra a zla. V následujícím období si začíná rozšiřovat „slovník“ – tedy konkrétní dobré jednání a také špatné jednání, které „odečítá“ z reakcí svého blízkého okolí. Se vstupem do školy začne růst jeho schopnost „vytvářet věty“ – Tedy v konkrétních situacích aktivně jednat správně: pomoc malé sestřičce, rozdělit se s kamarádem, udělat mamince radost. Ve starším školním věku přichází období „morální gramatiky“ – díky narůstající schopnosti abstrakce už jsou 12 až 15 letí dospívající schopní poměřovat morální jednání obecnými pravidly. Doba všelijakých „zákonů“. Fáze nezbytná, bez níž by morální život utonul ve svévoli. Ale bohužel taky fáze, zas níž se mnozí nikdy nedostanou. Teprve, když dokážeme svým mateřským jazykem tvořivě vyjadřovat to, co chceme sdělovat druhým, jsme začali naplňovat jeho pravý smysl. A podobně je to i v mravním jednání. Skutečně dospělé svědomí je schopné za univerzálními pravidly vidět hodnoty, jimiž pak poměřuje své smýšlení, slova i činy. A – musím to říct – navázat dialog s jejich garantem, Pravdou, k níž se nakonec upíná veškerá naše mravní odpovědnost. Aspoň má-li se vyhnout řešení Barona Prášila, který se z jámy hluboké 6 sáhů dostal tak, že si domů skočil pro krumpáč a lopatu a s jejich pomocí se vykopal.

Oč půjdeš při reflexi?

    V současné době se pro hodnocení mravního jednání nejčastěji bere za kritérium „můj dobrý pocit“. Souvisí to jistě s tím, že celkově v naší epoše se život točí hlavně kolem „pocitů“. Ty se vydávají za východiska i velmi zásadních rozhodnutí (stačí sledovat debaty ve veřejné sféře, kde se to obratem „já mám pocit“ jen hemží). Už z toho, co jsem tu odcitoval od Anthonyho de Mella, je jasné, že takový přistup neumožňuje potřebný vhled do vlastní činnosti svědomí. Odpovědný morální život rozhodně není honičkou za „dobrým pocitem“. Ani reflexe, kterou pokládám za cennou cestu k sebepoznání vlastního morálního jednání, nebude tedy pitváním pocitů. Nebude ale ani tím, co se tradičně nazývalo „zpytování svědomí“. To totiž příliš rychle tlačí člověka k tomu, aby své jednání hodnotil, navíc se spíš zaměřoval na selhání a jiné negativity.

     Dobrá reflexe si totiž potřebuje nejdřív udělat co nejlepší přehled o situaci. V naší západní kultuře nejsme zrovna v tomhle moc silní. To, co je třeba udělat, se totiž našemu „západnímu aktivismu“ jeví jako příliš pasivní. Je totiž nutné zvládnout pozorování sama sebe, aniž by se nám do toho hned pletly nějaké další motivy (třeba strachu) nebo hodnocení. Anthony de Mello to vysvětluje následovně: Co je tahle nejdůležitější věc ze všeho? Je to pozorování sebe sama…. Není to totéž jako být na sebe soustředěný. Když se na sebe soustředíte, zabýváte se sami sebou, jde vám o vás, děláte si o sebe starosti. Ale já mluvím o pozorování sebe sama. Co to je? Znamená to, že co nejvíce pozorujete všechno ve vás i kolem vás, a pozorujete to tak, jako kdyby se to dělo někomu úplně jinému. Znamená to, že si neberete osobně to, co se vám děje. Znamená to, že se na věci díváte tak, jako byste s nimi nebyli nijak spojeni. [6] Reflexe tím nekončí, ale bez toho ani dobře nezačne. Protože bez dobré znalosti stavu nemáme šanci ani pro zvolení optimálního postupu, ani pro nějaké morální hodnocení.

       Výsledkem takového „nezúčastněného“ pozorování by mělo být vyjasnění tří základních otázek:
1) Jaké vnitřní hnutí ve mně ta situace vyvolává, co se ve mně ozývá, k čemu tíhne má „přirozenost“?
2) Jaké hodnoty jsou v té situaci „ve hře“, jakou důležitost mají v mé hierarchii hodnot; jsou v souladu, nebo se dostávají do konfliktu?
3) Jaké konkrétní možnosti jednání mám a jaké důsledky bude mít moje jednání pro všechny zúčastněné, a to nejen v přítomnosti, ale i v budoucnosti?

    V řadě případů bude následné řešení konkrétního postupu docela jasné, ale u jiných situací to tak nebude. Budou nám chybět některé důležité poznatky, ať už z důvodu nedostatku času, nebo i proto, že se k nim principiálně nemůžeme dostat. Často se také stane, že se do vážného konfliktu dostanou hodnoty, které jsou pro nás velmi důležité. A konečně není nijak vzácné, že ať se rozhodneme jakkoliv, bude to mít pro někoho (na kom nám záleží) negativní důsledky.

      Co teď? Nabídnu tu východisko, které se opírá o dvě v jistém smyslu komplementární duchovní tradice. Současný dalajláma v inspirativní knize Etika pro nové milénium hned na začátku, kdy se právě zabývá základy etiky – tedy tím, jak opravdu žít a jednat správně – píše: Faktorem, který je možná ze všech nejdůležitější při určování etické podstaty nějakého činu, není ani jeho obsah, ani jeho důsledky. Protože jenom zřídka lze důsledky našich činů přičíst jen nám samotným. V tibetštině máme výraz pro to, co je považováno za nejvýznamnější při určování etické hodnoty daného činu – je to kunlong jednotlivce. Je tím chápáno něco, co pohání či motivuje naše činy – ty, které provádíme záměrně, i ty, které činíme bezděčně. Označuje proto celkový stav jedincovy mysli či srdce. Pokud je tento stav dobrý, vyplývá s toho, že i naše činy budou eticky dobré. [7].

     Tuto podmínku (kvality vnitřního života a jeho směřování – tedy „srdce“) pak Ježíš z Nazaretu vyjádřil ve svém známém horském kázání takto: Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. [8]. Tíhu morálního rozhodování lze v některých případech unést jen na základě důvěry, že v něm nejsme ponechání jen sami své nedostatečnosti, ale jako dar nás skrze otevřené svědomí může oslovit Pravda sama. Svědectví o tom jsou dostupná nejen v křesťanském prostředí. Mě vždy mimořádně oslovoval Rabíndranáth Thákur. [9]

Praktické poznámky

    V této závěrečné části se budu věnovat třem konkrétním situacím, které ve skutečném životě s reflexí mravního života souvisejí

1) Reflexe všednodenní mravnosti
    Každý den musíme dělat řadu rozhodnutí (a následně podle nich jednat), která v sobě zahrnují mravní rovinu. Mnoho z nich řešíme téměř automaticky. A nemusí to být špatně. Jsou to standardní situace, v nichž nám jsou jasné jak důsledky našeho rozhodnutí, tak i hodnoty, o něž se naše rozhodnutí opírá. Člověk normálně neřeší každodenně to, jestli bude chodit včas do školy či zaměstnání, jestli se bude ke kamarádům, kolegům či členům domácnosti chovat slušně, jestli nebude podvádět při hromadné dopravě atd. Zpravidla jsou mu jasné i motivy, kterého při tom jednání vedou.
     Pak se ale vyskytne situace, na níž jsme nebyli připraveni a kde naléhavě musíme rozhodnout. Například dobíháme tramvaj při cestě za kamarádem dlouhodobě upoutaným na lůžku, víme, že už dost netrpělivě čeká – a v tu chvíli se na nás obrátí nějaká bezdomovkyně s tím, jestli nemáte „nějaký drobák“. Pokud se necháme zasáhnout jejím zbědovaným stavem a začneme lovit peněženku, tramvaj nám ujede a kamaráda necháme se trápit další půlhodinu. Pokud jsme hlavně nasměrováni na to, abychom už byli co nejdřív u čekajícího kamaráda, necháme tu nešťastnou osobu dál v jejím zoufalství stát. Nebo zkoušíte studenta, který má poslední termín. Víte o /něm, že se musí dlouhodobě starat o sovu umírající matku. Jeho výkon u zkoušky, je ale bídný. Pustíte ho dál, nebo ho „po zásluze“ oceníte „nevyhověl“ a tím nejspíš ukončíte jeho studia.
    Skutečnost, že v těchto situacích nebývá většinou pro časový přes možnost rozvinout morální reflexi v té plné podobě, jak o ni píšu v předchozí části, neznamená, že bychom na ni měli rezignovat vůbec. Jednak některé situace lze aspoň částečně předjímat, a tak si je „modelově“ vyřešit, jednak by člověk měl mít co nejvíc jasno v motivech, které nejsilněji působí na jeho rozhodování a jednání. Protože ty se budou v takových situacích zvlášť silně prosazovat. Proto by měl mít aspoň určitý přehled o tom, kam taková motivace může vést. Například pokud zvlášť silnou motivací mého jednání bývá soucit s druhými, musím být zvlášť obezřetný tehdy, když by tento můj soucit mohl být zneužit. A konečně je jasné, že aspoň následně je vhodné takové situace zreflektovat – včetně přiznání, že jsem nejednal správně (viz dále)

2) Reflexe při životních rozhodnutích
    Takových situací samozřejmě nebývá příliš mnoho: rozhodnutí o studiu, práci, o životním povolání, o případném partnerovi, o dětech; možná ještě o několika dalších, zejména pokud se život nějak zauzlí. V nich je zpravidla dost času na pořádnou reflexi. A dokonce často ne jedinou. Potíž spíš bývá v tom, jak mezi různými dobrými cestami vybrat tu jednu, která vylučuje ty ostatní. Dnes s tím mají mladí lidé velké potíže. Proto se také snaží co nejdéle prodloužit ve svém životě etapu „adolescentního experimentování“, v níž nepřijímají žádná nevratná rozhodnutí. Nabídka možností je veliká a předčasně si některé z nich uzavřít se pokládá za mravní provinění vůči seberealizaci.
     Tady je tedy zásadní mít dostatečně nosné kritérium, které by v tom všem pomohlo člověku správně se zorientovat. A tu přichází na pomoc výsostně lidský faktor – smysl života, který je se svědomím tak těsně spojený, že Viktor E. Frankl rovnou řekne: Při hledání smyslu vede člověka svědomí, Jedním slovem, svědomí je orgán smyslu. Dalo by se definovat jako schopnost rozpoznávat (percipovat) podoby smyslu v konkrétních životních situacích. [10]. Smysl života pak bývá nejčastěji vyjadřován jako osobní povolání (neplést se zaměstnáním) či poslání. To tvoří osu osobního lidského příběhu a tím i kritérium, pro řešení zásadních rozhodnutí na této příběhové cestě. Již vzpomenutý Jiří Mrkvička o tom půvabně píše v kapitole Být z jednoho kusu knížky Hovory s Tebou. [4]

3) Na cestě smíření
    Tenhle poslední úsek cesty by možná leckdo vynechal, aniž by ho vůbec napadlo, že něco chybí. Žijeme přece v době, kdy uznat svou chybu, přiznat sobě i druhým své selhání, se ale vůbec „nenosí“. Ani ti, kteří se evidentně provinili, to neuznávají. A což teprve když o svém selhání ví jenom člověk sám. To může člověka snadno vést k tomu, aby své selhání nějak „odvysvětlil“, pomoci různých „polehčujících okolností“ minimalizoval až k určité neviditelnosti. Takto lze vše „zamést pod koberec“ nevědomí, ale nelze tak zodpovědně zacházet s vinou. Ta je totiž objektivní skutečností, ublížením tomu, koho zasáhlo mé selhání. Blízkého člověka, mé okolí, někdy i teprve budoucí, někdy mně samého. Skvěle je vše rozebráno ve stati Martina Bubera Vina a pocit viny [11]
    Zodpovědný přístup je tedy „cestou smíření“: Její začátek – cesta očisty: Vidět svou vínu. Ne pouze temně cítit. Vidět škody, které jsme svým jednáním napáchali. Opravdově usilovat o jejich nápravu. Nejen splatit dluh. Odvést i úroky. Očista je především vnitřním zápasem o nalezení nové rovnováhy mezi námi a naším hodnotovým projektem, rovnováhy porušené naším zblouděním. Vidět svou vlastní vinu tedy znamená dál: rozpoznat tuto odchylku. A znovu se orientovat. To, co vina zatemnila, nutno znovu projasnit… Cesta očisty však neznamená pouze znovunalezení vnitřní rovnováhy. Je i naším podílem na obnově komunikace s druhými, kterou vina přetíná. Dojdeme-li až na sám konec cesty, nezbývá než čekat. Na dar odpuštění. [3]

[1] Stephen Hawking. Leonard Mlodinow: Velkolepý plán. Agro//Dokořán, Praha 2011; s. 40
[2] František Koukolík: Mozek a jeho duše. Galén, Praha 2014; s 233-242
[3] Jiří Mrkvička: Člověk v akci. Avicenum, Praha 1971, s. 167-173
[4] Jiří Mrkvička: Hovory s Tebou. Avicenum, Praha 1974; s 38-56, 104-105
[5] Anthony de Mello: Cesta k lásce. Cesta, Brno 1996; s. 21-22
[6] Anthony de Mello: Bdělost. Cesta, Brno 2004; s. 46
[7] Dalajláma: Etika pro nové milénium. Pragma, Praha 2000; s 33-34
[8] Evangelium podle Matouše 5,8
[9] Rabíndranáth Thákur: Gítáňdžalí. Odeon, Praha 2000
[10] Viktor E. Frankl: Vůle ke smyslu. Cesta, Brno 1994; s 17
[11] Martin Buber: Vina a pocit viny, IN Bolest a naděje. Vyšehrad, Praha 1992; s 165-190
Horst Heidbrink: Psychologie morálního vývoje. Portál, Praha 1997
Karel Vrána: Dialogický personalismus. Zvon, Praha 1996
Jiří Mrkvička: Předpoklady psychoterapie. Péče o duševní zdraví, Pardubice 2005
Franz Furger: Etika seberealizace, osobních vztahů a politiky. Academia, Praha 2003

Článek ve zkrácené verzi vyšel v časopisu Gymnasion 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio