Příležitostný blog pro vše, co souvisí s duchovním životem

O tom českém vlastenectví

31. 10. 2017 2:37

        Ještě nedávno se slovo „vlastenec“ v běžné řeči užívalo jen pro trapnou sportovní událost, kdy si mužstvo vstřelilo gól do své vlastní branky. A pokud se u nás objevily nějaké náznaky vlastenectví, tak to bylo prakticky vždycky jen v souvislosti s nějakým výrazným úspěchem našich sportovců. To se pak konaly velké skrumáže, kde zaznívaly poněkud bezradné projevy vlastenectví typu „kdo neskáče, není Čech“.

       Najednou je všechno jinak. Strach z údajných „muslimských nájezdníků“ probudil u nás spoustu nových vlastenců, pro něž vlastenectví je nejdůležitějším příkazem současné chvíle. Nic na tom nemění skutečnost, že nás davy Syřanů, Iráčanů či Afghánců prchajících před válečným běsněním obešly velkým obloukem. Vědí totiž, že nejsou u nás vítáni. Říkají jim to jasně výkřiky typu „Čechy Čechům“. Už se nejedná o vlasteneckou bezradnost. Strach začal plodit nenávist.

        Karel Hynek Mácha ve své nejkrásnější básni Máj vložil v jejím závěru do úst hlavního hrdiny tohle krásné vyznání lásky k vlasti:
       Vy, jenž dalekosáhlým během svým, co ramenem tajemným zemi objímáte,
       vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
       vy truchlenci, jež rozsmutnivše sebe, v tichých se slzách celí rozplýváte.
       Vás já jsem posly volil mezi všemi,
       kudy poplynete u svém dálném běhu, i tam kde svého dostihnete břehu,
       tam na své pouti pozdravuje zemi.
      Ach, zemi krásnou, zemi milovanou.
      kolébku mou i hrob můj, matkou mou,
      vlasť jedinou i v dědictví mi danou
      šírou tu zemi – zemi jedinou.

      Tehdy bylo české národní obrození v plném proudu a slovo vlast rozechvívalo srdce probouzejícího se národa. Zakrátko však musel Karel Havlíček Borovský krotit karikatury vlastenectví v podobě jalového vlastenčení. Napsal: Ne vnějším akcemi a slavnostmi, ale prací se projevuje opravdové vlastenectví. Tomáš Garrigue Masaryk pak musel dokonce s hrstkou statečných svést boj o to, jestli české vlastenectví bude postavené na falzech rukopisů, nebo na pravdě.
    Když se Karel Čapek ptal Masaryka na sklonku jeho života, jak rozumí vlastenectví, Masaryk mu odpověděl: Skutečná láska k vlasti je něco krásného. U slušného člověka se rozumí sama sebou. Láska k vlasti ale neznamená nenávist k druhým. Pravá láska chrání, obětuje se a hlavně pracuje pro svou vlast.

      Jak tedy v současnosti taková práce pro vlast může vypadat? Václav Havel ve svém prvním novoročním projevu roku 1990 mimo jiné řekl: Náš první prezident napsal: Ježíš – ne Caesar. Dnes tato idea v nás opět ožila. Z naší země, budeme-li chtít, může už natrvalo vyzařovat láska, touha po porozumění, síla ducha a myšlenky.
     Budeme-li upřímní, tak musíme si přiznat, že tahle idea vložená do závěru Masarykovy Světové revoluce zatím v nás moc neožila. Ježíš v tom citátu neznamená něco úzce náboženského, ale především lásku k bližnímu, bližním všem, důvěru v lidi navzdory rizikům zklamání a pevné přesvědčení o nesmrtelnosti lidské duše, na němž Masaryk demokracii přímo zakládal. Tak pokud to někdo s vlastenectvím myslí vážně, měl by začít tady.


Tady je to jako Sváteční slovo:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/880349-svatecni-slovo/217562216100012-svatecni-slovo-publicisty-a-pedagoga-jiriho-zajice/

Sdílet

Komentáře

petisek Chci vyjádřit, že je to složité. A pokud máte recept, tak sem s ním. Je hezké a potřebné stavět ideály před oči, ale pak žít v realitě. Ani skokani si nestaví laťku hned o půl metru výš, než kolik skočí.

Jiří Zajíc Myslím, že má základní "teze", která je v té úvaze, totiž že vlastenectví nemůže stát na strachu (z druhých), ale na lásce k vlasti a z ní plynoucí konkrétní péči o vlast, není nijak "vysoká laťka".

Nepřehlédl jsem shodu. Vyjádřil jsem se jasně:
"Sám v tom pěkném článku z dubna 2015 konstatujete, že to s vlastenectvím u nás je bídné. "

A integrace v nové společnosti? Těžká věc. Úspěch je, když se v první generaci podaří aspoň natolik, aby člověk byl schopný se slušně postarat o sebe a svou rodinu. Emocionálně to v jistém smyslu bolí až do smrti. Můj bratranec, který v roce 1984 emigroval s rodinou do USA, si tam nezvykl až do konce života. Proto byl "cizinec" spolu se sirotkem a vdovou tím, kdo měl být zvlášť chráněn ;-)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio