Příležitost postní doby

            Zítra si budeme připomínat 78 let od chvíle, kdy nacistická okupace ukončila definitivně historii Republiky československé – tedy toho státního útvaru, který byl spojován s ideálem Masarykovy demokracie, hrdinstvím legionářů, upřímným vlastenectvím i smyslem pro „obyčejný život“ v pojetí Karla Čapka. Na tuhle historii se nám už nikdy nepodařilo navázat. Dokonce ani po Listopadu 1989. Mimo jiné proto, že jsme vždycky hned spolehlivě věděli, kdo za naše neúspěchy a tragédie může: nejdřív to byli spojenci, kteří nás zradili v Mnichově, potom velmoci, které nás zaprodaly sovětům v Jaltě, v osmašedesátém to všechno způsobili okupanti z Varšavské smlouvy. A když po roce 89 hned po ruce nebyli další viníci z venku, pak viníky jsme snadno našli ve zkorumpovaných a všehoschopných politicích. Nevadí, že je už čtvrt století volí většina našich lidí. Vyhnout se vlastní zodpovědnosti za naše potíže a trápení, přenést ji na druhé, u nich najít ty hlavní viny a selhání – to nám šlo ostatně vždycky velmi dobře. Už v České otázce tomuhle našemu smutnému mistrovství nastavil Masaryk zrcadlo.
            Problémem ovšem je, že vyjmenovávat, co všechno je špatně kolem nás a kdo všechno za to může, je docela jednoduché. Platí to pro život osobní i společenský. Jen si vezměte, kdo všechno se dneska dennodenně dostává na pranýř veřejných debat jako ten ústřední kazisvět: Američané, Rusové, Ukrajinci, Arabové, Cikáni, bezdomovci, byrokrati z EU, podnikatelé, politici, muslimové, homosexuálové, ekologové, Židé, komunisté, katolíci, …. Natož, kdybych začal vyjmenovávat konkrétní osoby. Pak se člověk nemá divit, že ten náš svět vypadá tak žalostně. I já sám se kolikrát v prvním návalu pocitu bezmoci po zjištění nějaké další nespravedlnosti, rány do tváře přírody, dalším vítězství mocenské křivárny nebo jen tupé lhostejnosti musím bránit pochybnosti, jestli má vůbec v tomhle nespravedlivém světě smysl se ještě o něco snažit? Není to snad jasný důkaz, že se ten náš nešťastný svět vymkl Bohu z rukou a řítí se do jakési neodvratné katastrofy?
            Mnozí lidé si to dneska myslí. A buď na to reagují tím, že chtějí celou věc vzít do vlastních rukou – a jako revolucionáři a teroristé za sebou nechávají další moře utrpení, nespravedlností a nenávisti. Nebo rezignují, uzavřou se – podle povahy – do svého cynismu, požitkářství či zoufalství a starost o svět a jeho spravedlnost vypustí ze svého života. A přece je tu Ježíšův příslib: Blaze vám, kteří žízníte a lačníte po spravedlnosti, neboť vy budete nasyceni. Tedy šance na „třetí cestu“ mezi pouští nenávisti a bažinou rezignace.
            Vstup na ni nám právě otevírá postní doba. Její smysl je totiž docela jednoduchý: přestat se vymlouvat na všechno možné a poctivě se podívat na sebe sama. A je důležité, že je to doba docela dlouhá. Protože v tom našem na první pohled nespravedlivém světě je mimořádně snadné uvíznout v obviňování všech kolem i dalších možných nepříznivých okolností. Ono se to přímo nabízí a určitě každý snadno nejde spoustu možných viníků toho, proč se mu zrovna nedaří. Zrádné je, že v tom navíc bývá i kus pravdy. Někdy docela velký. Jenomže to není pravda celá. Naštěstí. Protože jinak bychom s tím vším opravdu nemohli nic dělat. Jakmile ale zjistíme, čím my sami můžeme přispět ke zlepšení, otevírá se nám prostor svobody. Nejsme už jen oběti spiknutí okolností a našich nepřátel, nýbrž sami můžeme přispět k proměně nepříznivé situace. A ten náš příspěvek vězí v prvé řadě v tom, že se konečně podíváme pravdě do očí, přestaneme se vymlouvat a něco si nalhávat – a začneme se sebou něco dělat. Není to sice všechno, ale bez toho se nikam nepohneme. V životě osobním i veřejném.