Příležitostný blog pro vše, co souvisí s duchovním životem

Prosinec s Evangelii gaudium

10. 1. 2017 2:15

Doufám, že víc, než strach z pochybení nás bude pudit strach z uzavřenosti do struktur, které nám skýtají falešnou ochranu, do norem, které z nás činí nelítostné soudce, do zvyků, v nichž se cítíme klidně, zatímco venku je množství hladovějících a Ježíš nám bez ustání opakuje:
„Vy jim dejte jíst!“
(49)

      Papež František uzavírá touto svou nadějí první kapitolu exhortace Evangelii gaudium a shrnuje do ni nejen program svého pontifikátu, ale stanovuje tím i program skutečné misijní proměny naší církve. Pojmenovává tu bez diplomatických vytáček ty největší překážky, které musí být odstraňovány, má-li být církev skutečným domovem, v němž vládne milosrdenství, něha a solidarita. Nehovoří o „teoretických možnostech“, které by případně naši církev ohrožovaly. Přímo prstem ukazuje na ty nejbolavější projevy farizejsko-zákonického ztvrdnutí, které tak dobře za svůj život v církvi poznal a s nimiž je sám připraven se důsledně utkat.

     V prvé řadě je to ochromující strach z toho, že člověk bude nařčen z nedostatečné pravověrnosti. Tam, kde takový strach vládne, se nelze divit, že vítězí alibismus a neplodné bazírování na záležitostech málo významných. Jistě, že není nepodstatné, s jakými představami člověk svou víru spojuje, protože to spoluurčuje i její průmět do života. Jenomže pokládat teologické výpovědi za ten nejdůležitější a rozhodující aspekt víry, znamená přetížit jejich význam, nerespektovat, že jsou vždy určitým provizorním přiblížením se k Pravdě, která nás dalekosáhle přesahuje. Ježíš nás nenechává na pochybách, že sebepravověrnější teologie nás nezachrání, když se budeme míjet s Boží vůlí (Mt 7,21-23). A pro tu jsou hlavními kritérii spravedlnost, milosrdenství a věrnost.
     Dále je tu ona „uzavřenost do struktur, norem a zvyků“. Žádné společenství čítající víc než pár desítek členů se bez struktur, norem a zvyků neobejde. Potřebuje je podobně, jako člověk potřebuje kostru. Tedy mají soužit životu toho společenství, poskytovat mu určitou pevnost a stálost. Jenomže jakmile přestanou sloužit a začnou společenství vládnout, je zle – protože ho začnou umrtvovat. Proto se v církvi vždycky – aspoň teoreticky – uznávala nutnost instituční i charismatické či prorocké stránky. V praxi to ovšem většinou dopadá podstatně jednostranněji, protože jakmile se připustí k dílu Duch svatý, nutně překročí navyklé pořádky. A toho se zatím mnozí bojí. Duchovní i laici. U nás možná víc laici, než duchovní, ale obojí mají tendenci – ne úplně spravedlivou - svádět to na biskupy.

     Ona závěrečná výzva – Vy jim dejte jíst – není v prvé řadě poukazem k fyzickému nasycení (i když ani to nemusí být od věci), nýbrž k poskytnutí „stravy“ z pokladů evangelia. Máme být přesvědčivými, radostnými, naslouchajícími a chápajícími svědky toho, že navzdory všem těžkostem, trápením a prohrám je život každého nekonečně cenný a každý má možnost se přesvědčit, že tomu tak skutečně je: definitivně v Otcově náruči a teď aspoň tu a tam v okamžicích milosti darovaných Duchem svatým. A tahle skutečnost musí být poznat z toho, jak k druhým přistupujeme a jak s nimi jednáme. Bez toho nám to nikdo neuvěří.

Jiří Zajíc

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio