Příležitostný blog pro vše, co souvisí s duchovním životem

Čekání a očekávání

8. 12. 2016 0:53
Rubrika: Ostatní

Malá adventní úvaha

      Pro to naše dnešní setkání jsem si vybral téma, které se sice váže k jedné mé zkušenosti už notně staré, které mi ale přijde čím dál tím aktuálnější. A pro adventní „očekávání příchodu“ je jako stvořené. Tehdy se psal rok 1969, mně bylo kousek přes osmnáct let a byl jsem jako vedoucí vlčat na svém prvním skautském táboře na severu v Mikulášovicích. Nu a abychom jako vedoucí poněkud vytrestali dva postpubertální výtečníky Tatara se Šlahounem za to, že všem několik dní svými agresivními nápady znepříjemňovali život, uspořádali jsme noční hru, která měla vyvrcholit přepadením těhle dvou povedených kumpánů. Bylo to vymyšleno tak, že měli jít jako předvoj ostatních – a naše čtveřice vedoucích je na Tanečnici měla „cvičně sejmout“. Velel nám Řízek, který se právě vrátil z vojny, čili „odborně“ jsme měli dostatek trumfů, abychom to zvládli. Vyhlédli jsme si na konci značkované trasy pěkné místo – a začali jsme za Řízkova vedení připravovat „akci“. Ze začátku to byla ohromná legrace, už jsme básnili o tom, co všechno s nimi provedeme…. Jenomže čas plynul – a milí borci nikde. Pak už si pamatuji jen velký křik, to, jak na poslední chvíli prchám zbaběle do lesa – a vítězné volání: Máme je! Volali to ovšem Šlahoun s Tatarem a s nimi celá horda našich táborníků. Prostě – přepad se konal, ale přepadenými jsme byli my, čtyři vedoucí. Postupně jsme totiž všichni usnuli, Čevenáček dokonce s rukou nataženou na cestu. Takže když Tatar se Šlahounem skutečně dorazili, s přehledem vyhodnotili situaci, v klidu si došli pro posily a pak nás dokonale zesměšnili.

       Pointa toho celého příběhu je v tom, že je ohromný rozdíl mezi čekáním a očekáváním. Jen si zkuste cvičně vybavit, co vás jako první napadne v souvislosti s čekáním. Lékařská ordinace, zastávka autobusu, který jako z udělání nejede, svíravé pocity na chodbě před zkouškou. A pokud jsem se úplně netrefil, jistě se příliš nezmýlím v odhadu, že čekáme neradi. A protože dělat něco dlouho, co děláme neradi, je nesmírně obtížné, dříve nebo později se dostaví únava a následně otupělost. Tak či onak „usneme“.

       Úplně jinak je to s očekáváním. I když může trvat hrozně dlouho, nehrozí, že vyvane. Je nesené čímsi, co vzdáleností může dokonce sílit. Stručně řečeno – je nesené láskou. Prototypem očekávání je Penelope, jejíž očekávání nakonec přivede Odyssea přes všechny nástrahy domů. A jak že to souvisí s adventním obdobím? Nu to je období, kdy ta viditelná sláva vzkříšení je dávno pryč, kdy zůstal sice příslib, že se Pán vrátí, ale mnohé z toho viditelného svědční proti němu.

        Problém to byl už ve druhé generaci učedníků Ježíše z Nazaretu, kterým apoštol Petr musí vysvětlovat, že „u Boha je tisíc let jako jeden den“. Což teprve dva tisíce let po tom. A při tom je jasné, že přesvědčivost křesťanství – stejně jako židovství – stojí a padá s důvěrou v zaslíbení – a tedy s očekáváním. Ostatně očekávání je tou jedinou silou, která jakoukoli ideu může změnit v život. Jakmile očekávání vyschne na čekání, změní se i ta nejlepší duchovní cesta v ideologii a zákonictví. A tehdy je spolehlivě zaděláno na blamáž velmi podobnou té, která nás před těmi 47 lety potkala při noční hře na Tanečnici.

        Jenomže – co vlastně dnešní křesťané skutečně očekávají? Ideologové kapitalistického liberalismu soudí, že buď už nic se očekávat nedá, neboť nastává „Konec dějin“ – tak tvrdil Francis Fukuyamanebo, jak mu oponoval Samuel Huntington, Střet civilizací. Jedno ani druhé k velkým očekáváním neláká. A očekávání u nás spojená s listopadem roku 89 se rychle proměnila v budování standardního kapitalismu, který i bez„tunelů“ a podobných našich vymožeností sám o sobě úběžníkem očekávání být nemůže.

         Křesťané očekávají skutečnou proměnu světa narůstající Boží přítomností. Záchytným bodem té přítomnosti má být srdce každého z nás. Skrze něj může k nám přicházet Vzkříšený každý den. Ale odsud může a má naplňovat celý svět. Až na hranice vesmíru. Proto se to týká všech, lidí, nejen křesťanů. To je přece skvělá perspektiva. Jde teď o to, aby se právě na nás, poněkud usínající evropské křesťany začínajícího 21. stolení nevztahovalo Ježíšovo varování: Sami nevcházejí a druhým v tom překážejí.

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio