Říjen s Evangelii Gaudium

Častokrát se chováme jako kontroloři milosti, a nikoli jako její nástroje. Církev ale není celnice, je otcovským domem, kde je místo pro každého i s jeho úmorným životem. (47).

      Jedná se tu vlastně o trvalý rozpor, který s sebou nese církev od počátku: Je určená jen pro „vyvolené“, pro elitu, nebo je určená všem? A před tímhle dilematem nelze uniknout ani pokusem o rychlou „syntézu“: Nabízí se sice všem, ale vstoupit do ní může jen ten, kdo splní její vysoké nároky. Něco jako „rovné podmínky“ našich neoliberálů, u nichž je na první pohled jasné, že upřednostňují některé a naopak vyřazují jiné.
     Ve Starém zákoně je to jasné: výlučnost Izraele je dána jeho vyvoleností. Všichni ostatní jsou mimo. Sice tu a tam zaznívá příslib, že se to jednou možná změní, ale aktuální situace je jasná: Jen pro Židy. Názvuk toho se objeví i u Ježíše, když se baví s kananejskou ženou, která ho prosí o uzdravení své dcery (Mt 15,21-28). V Novém zákoně je jasné, že hranice mezi těmi, co jsou „uvnitř“, a těmi, co jsou naopak „mimo“, není dána původem, ale „vírou a mravy“. A všichni, kteří na takových hranicích trvají, mohou i u samotného Ježíše najít výroky, které tenhle jejich přístup podporují. Nejen všechny ty situace, kdy Ježíš prohlásí „není mne hoden“ či „kdo není se mnou, je proti mně“, ale třeba i známé podobenství o úzké bráně a bráně prostorné, k níž vede široká cesta do záhuby. Samozřejmě, že se Ježíš také vyslovil způsobem, který naopak směřuje k úplně jinému přístupu – o ztracené ovečce, o nemocných, kteří potřebují lékaře, o návratu ztraceného syna, kterého otec navzdory jeho hýřivému životu vítá s otevřenou náručí.

     Je to zkrátka složitá situace, ve které neexistuje nějaké snadné řešení. Na nároky křesťanského života nelze rezignovat, současně ale nelze z těchto nároků vytvořit bič, kterým druhé deklasujeme a odháníme. Myslím, že z toho je možné vyvodit určitý univerzální princip: každý by měl nároky vznášet na sebe – ne na druhé. Je to vlastně známé Ježíšovo „Nesuďte“ (Mt 7,1.5) a „Odpouštějte“ (Mt 6,14-15). To ovšem vyžaduje dost zásadní změnu základního nasměrování smýšlení: nehrát si před sebou a ostatními na „dokonalé“, nýbrž s vděčností přijímat, že i když jsme hříšníci, přesto jsme Bohem milováni. A to nás má vést k tomu, abychom s odvahou a tvořivě milovali i ostatní lidi, ač na nich vidíme lecjakou vadu. Oni ji jistě vidí i na nás. Bez téhle proměny nebude církve nikdy „otcovským domem, kde je místo pro každého“, natož, aby byla prožívána jako Matka.
     Papež dobře vidí, že lidé - a myslím, že to platí bez výjimky, byť se nám to leckdy nezdá – nesou v životě mnohá břemena, která činí jejich život úmorným. Je důležité tohle mít pořád na paměti. Život je těžký sám o sobě a křesťanská nabídka tu určitě není od toho, aby lidem ten život ještě zkomplikovala. Měla by člověku naopak pomoci, aby naplňoval své poslání, protože právě k němu obdržel od Boha nejlepší dispozice. A současně ho osvobozuje z tíživého pocitu, že všechno záleží jen na něm. Jsme Boží spolupracovníci – a to navzdory všem svým slabostem a selháním. To je Boží Otcovství, jež máme zprostředkovat druhým.

Jiří Zajíc