Listopad s Evangelii Gaudium

Je mi milejší církev otlučená, zraněná a špinavá proto, že vyšla do ulic, než církev, která je nemocná svou uzavřeností a pohodlností, s níž lne ke svým jistotám. (49)

      Přiznám se, že když jsem poprvé tuhle větu četl v nějakém loňském Františkovu kázání, tak jsem si nejdřív říkal, jestli tam přece jen není chyba v překladu. Vím sice, že tu a tam se vyskytovali či vyskytují i katoličtí křesťané, kteří mají odvahu se „ušpinit“ – např. Abbé Piérre, Raoul Follereau, Matka Tereza, Jean Vanier, Guy Gilbert či leckteří příslušníci „skryté církve“ v době komunistického režimu. A dokonce už v 80. letech se u nás v samizdatu objevilo následující podobenství již zmíněného Raula Follreaua, které ukazuje, čím jsme to jako církev ve velké většině „onemocněli“: Jeden člověk se objevil před Božím soudem. "Pohleď Pane", řekl, "zachovával jsem tvůj zákon, nedělal jsem nic nepoctivého, zlého nebo bezbožného. Pane, moje ruce jsou čisté." "Zajisté", odpověděl Bůh, "ale jsou prázdné".
     Riziko „nabourání se, zranění či ušpinění“ katolíci většinou velmi ochotně přenechávali a dosud přenechávají „odloučeným bratřím“ protestantům. Ať se oni – kteří už beztak mají máslo na hlavě pro své teologické hříchy – případně kompromitují v situacích, do kterých se „slušný katolík“ rozhodně nemíní dostat. A teď nám tedy sám papež klade před oči, že tohle je zbabělé vyhýbání se úkolu, který jako křesťané, nota bene katoličtí (všeobecní), máme. Ve skutečnosti nedělá nic jiného, než že nás vrací k typickému Ježíšovu postoji, kterému přece „zbožní“ vrstevníci také vyčítali: „Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!“ (Mt 11,19)
     Jak by takové „vyjití do ulic“ mohlo konkrétně vypadat? Myslím, že většinu z nás hned napadne poněkud odpudivý způsob „evangelizace“ prováděný u nás svědky Jehovovými či jinými sektáři. To je ovšem docela jednoduchá ďábelská léčka, protože rozhodně obtěžování druhých není jediný možný způsob, jak „vyjít křesťansky do ulic“. Co se týče vlastního svědectví, pak je tu pro nás dobrým vodítkem to, co doporučuje apoštol Petr: „Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a s uctivostí.“ (1 Pt 3,15-16) Ale nejspíš mnohem častěji bude příležitost ke svědectví skrze pomoc těm, kteří jsou slabší, je jim ubližováno, jsou v nouzi a na okraji. A také povzbuzováním naděje, kde se rozmáhá malomyslnost a zoufalství. Nabídnutím kamarádství tomu, kterým ostatní pohrdají - „celníkům a hříšníkům“ dneška. Ne každý tu může dělat všechno, ale každý by měl podle svého obdarování být svědkem toho, že všichni máme společného Otce, který stojí o každého.
     A pak je tu ještě jedna dnes zvlášť důležitá podoba onoho „vyjití do ulic“: umět spolupracovat s každým, kdo se pokouší o něco ve prospěch společného dobra. Tedy i s těmi, kteří sdílejí některé názory a postoje s našimi neslučitelné (třeba na potraty, manželství, eutanázii). Naše schopnost spolupracovat právě s nimi může ostatně být mnohem účinnější cestou ke změně jejich smýšlení, než naše odsuzování a neschopnost uznat, že i oni dělají něco dobrého.

Jiří Zajíc