Je důležité vyvodit pastorační důsledky z koncilního učení, které obsahuje starobylé přesvědčení církve (o hierarchii pravd katolického učení). Především je třeba říci, že je nezbytné, aby v hlásání evangelia byla odpovídající proporce. (38)
Možná máte podobnou zkušenost, jakou jsem já učinil už mnohokrát. Když přijde řeč na křesťanství v podání katolické církve, dřív nebo později se objeví výtka: „Mně vadí ta vaše dogmata“. Tehdy se hned ptám, o jaká dogmata se konkrétně jedná. Pokud dotyčný kritik nezačne lapat po dechu a rychle převádět řeč jinam, uvede vždycky něco, co skutečným dogmatem vůbec není: záležitosti kolem celibátu, antikoncepce, rozvodů, podřadného postavení žen v církvi, toho kdy a kde se má člověk křižovat nebo dokonce záležitosti úplně mimoběžné, zpravidla určitá historická pochybení, za něž se ústy papeže Jana Pavla II. církev opakovaně omlouvala (např. čarodějnické procesy, kolonizace Ameriky, pronásledování některých vědců). Tito lidé jsou pak překvapeni, že nic z toho, co katolické církvi vyčítají, není žádné dogma.
Na tomhle nedorozumění má nezanedbatelnou vinu také převládající obsah i forma kázání případně další „náboženské produkce“, kostelními písněmi počínaje. V průběhu staletí se v naší katolické církvi podařilo vytvořit podobnou situaci, o níž čteme v Matoušově evangeliu:Tehdy přišli k Ježíšovi z Jeruzaléma farizeové a zákoníci a řekli: „Proč tvoji učedníci porušují tradici otců? Vždyť si před jídlem neomývají ruce!“ On jim odpověděl: „A proč vy přestupujete přikázání Boží kvůli své tradici?“ (15,1-3) „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat. Slepí vůdcové, cedíte komára, ale velblouda spolknete!“ (23,23-24)
Jestliže naši současníci jsou přesvědčeni, že základem naší víry je určitá dosti svazující morálka zaměřená hlavně na sexualitu a pak několik nesrozumitelných nebo směšných představ o světě, člověku a v posledku i o Bohu, není to jen proto, že by nás všichni chtěli zesměšňovat a odmítat. Naše „radostná zvěst“ častokrát nic skutečně radostného nepřináší. Kolikrát se v kázáních hovoří o tom, co my máme dělat pro Boha, a naopak jak často a jakým způsobem o tom, co Bůh koná pro nás? Přitom právě jedinečnost křesťanství vězí v tom, že se člověk nemusí heroicky vzpínat k Bohu a přesvědčovat ho, aby si ho všiml, nýbrž že je to Bůh, který se uchází o naši pozornost, o naši důvěru. Nejsme zachráněni pro své zásluhy, ale Božím milosrdenstvím.
Pozor! Neříkám tu, že křesťan si může „dovolit všechno“ a Bůh to za něj nakonec stejně vyřeší. Platí Pavlovo: ‚Všechno je mi dovoleno‘ - ano, ale ne všechno prospívá. ‚Všechno je mi dovoleno‘ - ano, ale ničím se nedám zotročit. ‚Všecko je dovoleno‘ - ano, ale ne všecko přispívá ke společnému růstu. Morální jednání křesťana je ale důsledkem pochopení a zakoušení toho, jak úžasným Otcem i Bratrem je Bůh. A tato zkušenost musí být i jádrem našeho hlásání evangelia.
Jiří Zajíc
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.