Příležitostný blog pro vše, co souvisí s duchovním životem

Červenec s Evangelií Gaudium

4. 8. 2016 4:18

Musíme však uznat, že výzva k revizi a obnově farností dosud nepřinesla dostatečné plody, aby farnosti byly ještě blíže lidem, staly se prostředím živého společenství a účasti a zcela se zaměřily na misijní poslání (28)

      Na první pohled může překvapit, že tu papež František nehovoří o situaci, kterou tak dobře známe od nás a mnozí mají tendenci ji vykládat 40 lety komunistického režimu. Ale právě takové zjednodušení nám znemožňuje skutečně pokročit směrem, o němž mluví papež. Dobře to vystihnul kardinál Miloslav Vlk, který už v roce 1997 v knižním rozhovoru, který se mnou tehdy vedl, mimo jiné řekl:
      Před listopadem 89 jsem mnohokrát na toto téma přemýšlel a nakonec jsem si to zformuloval tak, že komunismus zviditelnil naše hříchy, hříchy církve. A poněkud lidově řečeno – „namočil nám do nich nos“. Nebyli jsme jako církev opravdovým společenstvím? Komunismus to tedy chtěl jenom dotáhnout k dokonalosti – „nebudete společenstvím vůbec“. Prosazoval se v katolické církvi klerikální model, ve kterém kněz ve farnosti o všem rozhoduje a kde ostatní věřící laici jen trpně poslouchají? Pro komunismus nebylo nic tak žádoucího jako důsledně rozdělit kněze a laiky. Kněžím dal souhlas k duchovenské činnosti a laikům jakoukoli aktivitu zakázal. Nebyli katolíci dostatečně otevření pro celou společnost, pro celý svět? Komunismus nás důrazně tlačil k tomu, abychom opravdu pracovali jen pro sebe a o nic jiného se nestarali. Byla církev určitým ghettem? Komunismus to jen umocnil a řekl: „Dobře, budete ghettem.“ Zahnal nás do kostelů, do sakristií.

     V souvislosti s Plenárním sněmem katolické církve u nás (kdo si na něj ještě vzpomene?) bylo sice ve výsledném dokumentu „Život a poslání křesťanů v církvi a ve společnosti“ rovněž vysloveno mnoho důležitých a podnětných myšlenek na tohle naše téma, ale za těch deset let od jeho skončení jsem nezaznamenal, že by to jakkoliv ovlivňovalo proměnu vnitřní kultury v naší církvi. Protože právě o tomhle papež František mluví.
     Jak mají být farnosti „blíže lidem“, když běžně mají účastníci bohoslužeb potíž sedat si pěkně vedle sebe (jak by odpovídalo sestrám a bratřím), nýbrž mnozí „zašpuntují“ lavice na kraji, aby měli jistotu, že se na ně nikdo nebude mačkat. Jen zřídka dneska při pozdravení pokoje zaslechnete bratrské tykání, ač je přímo liturgicky předepsáno. Samozřejmě, že znám farnosti, kde se po mši lidé hned nerozprchnou jako vrabci, když do nich střelí, ale na vytváření skutečné blízkosti je třeba neskonale víc. Živé společenství je samozřejmě nutně darem Ducha svatého, ale nepovstane bez toho, že každý do toho investuje svých „pět chlebů a dvě rybky“ schopností – tedy vše, co může ostatním nabídnout, abychom si opravdu byli blíž. Protože teprve pak bude důvěryhodné naše svědectví i těm, kteří jsou poněkud dál. Není silnější forma „misijního poslání“, než společenství, z něhož vyzařuje, že je v něm opravdu žité bratrství. Už jsme si to řekli: Církev roste přitažlivostí. Především přitažlivostí vztahů. Bez nich je všechno jen jalová ideologie.

Jiří Zajíc

Zobrazeno 937×

Komentáře

dromedar

Napadlo mě, že by domluvu (nebo konstatování nedomluvy) mohlo urychlit, kdyby se ukázalo, že jsme oba četli "Models of the Church" od Avery Dullese. Protože se na církev zjevně díváme s různými důrazy, a Dulles pro to nabízí pěknou typologii.

Jiří Zajíc

V tom jsem - na rozdíl od Tebe - poněkud nevyvinutý. Srozumitelně řečeno - odborné texty jsem schopný číst jen v češtině a slovenštině.
Takže když nějak shrneš tu Dullesovu typologii, budu Ti vděčný.
Ohledně spásy ovšem mám "zcela jasno": Mt 25,31-46.
Spaseni jsme vždy skrze společenství. Na to upozorňuje i Josef Ratzinger v Úvodu do křesťanství (části Kristus - "poslední člověk", Jednotlivec a celek, Princip "pro").

Zobrazit 15 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio