Příležitostný blog pro vše, co souvisí s duchovním životem

Primát Božího milosrdenství

16. 7. 2016 1:24

          Zatímco svou první encyklikou Vykupitel člověka (Redemptor hominis) vyvolal Jan Pavel II. opravdový zájem překračující daleko hranice církve, o jeho druhé encyklice vydané tři roky poté věnované Božímu milosrdenství (Dives in Misericordia) se to rozhodně říct nedá. Ačkoliv jí nechyběl příznačně čtivý papežův styl a teologická hloubka, její celkové přijetí bylo víc než chladné. Trvalo dalších 35 let, než si v podání papeže Františka začal svět připouštět, že to katolická církev s milosrdenstvím myslí možná opravdu vážně.

Jméno našeho Boha

            V průběhu konkláve daroval německý kardinál Walter Kasper tehdejšímu arcibiskupovi z Buenos Aires kardinálu Jorge M. Bergogliovi španělský překlad své knihy, která nese prostý název Milosrdenství. Ten si ho přečetl a dárci řekl: „Vida, jméno našeho Boha!“. Hned ve svém prvním kázání z domu sv. Marty pak – už jako papež František – na toto setkání navázal: „V těchto dnech jsem četl knihu kardinála Kaspera, schopného, dobrého teologa o milosrdenství. A tato kniha mi přinesla mnoho dobrého. Kardinál Kasper řekl, že pocítit milosrdenství přináší změnu všeho. Je to to nejlepší, co můžeme pocítit. Proměňuje to svět. I trocha milosrdenství činí svět méně chladným a spravedlivějším. Potřebujeme dobře rozumět tomuto milosrdenství Boha, milosrdného Otce…“

            Jestliže otázka, zda Bůh „existuje“, nepředstavuje z logického hlediska žádný problém, neboť bez uznání nějakého absolutního Bytí se neobejdeme, naprosto zásadní je naopak odpověď na otázku „jaký Bůh je“. Tady jestli má vztah k našemu světu, k lidstvu i nám osobně – a pokud ano, jaký? Záleží mu vůbec na nás – a když ano, jak? Křesťanský čtenář má nejspíš pocit, že na tyhle otázky dávno zná díky Bibli a zejména díky Ježíši z Nazaretu jasné odpovědi. Ono Františkovo „potřebujeme dobře porozumět“ by nás ale mělo upozornit, že nejde o katechismové poučky, nýbrž o trvalý proces odkrývání tajemství Boží lásky. Proto čtenářům doporučuji, aby si zkusili promyslet aspoň dva následující výroky. „Je vlastní Bohu, že prokazuje milosrdenství, ve kterém se obzvláště projevuje Jeho všemohoucnost.“ – ten je od Tomáše Akvinského. A teď Jan Pavel II.: Láska umírňuje spravedlnost a spravedlnost jí v konečném důsledku slouží. Prvenství a přednost lásky před spravedlností se projevuje právě skrze milosrdenství.“

Církev – nejlaskavější matka?

            Rok Božího milosrdenství staví před katolickou církev řadu konkrétních úkolů, jejichž východisko bylo právě výše naznačeno. V prvé řadě je to proměna církevních struktur a celkové atmosféry uvnitř společenství katolické církve, aby věrněji – a tím i důvěryhodněji – naplňovala to, co Jan XXIII. vložil do základů 2. vatikánského koncilu: Kristova nevěsta chce nyní raději podat lék milosrdenství než sahat po těžkých zbraních.“ I papež František na to poukázal ve svém listu vyhlašujícím tento rok: „Možná, že jsme dlouho zapomínali ukazovat cestu milosrdenství a žít ji. Na jedné straně pokušení požadovat vždy a pouze spravedlnost vedlo k opomenutí, že ta je sice prvním, nezbytným a neodmyslitelným krokem, ale že církev potřebuje jít dál, aby dosáhla vyššího a významnějšího cíle. Na druhé straně je smutné vidět, jak se zkušenost odpuštění v naší kultuře vytrácí. Pro církev znovu nadešel čas chopit se radostné zvěsti o odpuštění. Je čas návratu k podstatnému, abychom na sebe vzali slabosti a těžkosti svých bratří. Odpuštění je síla, která křísí k novému životu a vlévá odvahu hledět do budoucnosti s nadějí“.

           Dále je tu pokračování na cestě k jednotě křesťanů. Přesně v duchu dalšího výroku papeže Jana XXIII.: Katolická církev pozvedající tímto ekumenickým koncilem pochodeň katolické pravdy se chce ukázat jako nejlaskavější matka všech, dobrotivá, trpělivá, pohnutá milosrdenstvím a dobrotou vůči těm dětem, které jsou od ní odloučeny. Velmi dobře si při tom uvědomujeme, že jenom když (církev) spoléhá na Boží milosrdenství, může plnit … dílo ekumenismu, které má spojit všechny Kristovy následovníky (Jan Pavel II.). Současná doba ovšem vyžaduje i neustat v upřímném, poučeném a pevném rozhodnutí pro mezináboženský dialog založený na uznání principu, že jakékoliv zneužívání náboženství k násilí proti komukoli je rouháním vůči Bohu.

           Konečně třetí osou mateřského milosrdenství církve je její vztah ke světu i celému stvoření. Již Pavel VI. v souvislosti s 2. vatikánským koncilem napsal: „Koncil vyslal soudobému světu namísto deprimujících diagnóz povzbuzující pomoc a namísto neblahých předpovědí poselství důvěry.“ Jestliže to platilo už v době optimistických 60. let, tím více to platí pro současnost, ohroženou malomyslností, depresí a cynismem. Jan Pavel II. ve svrchu uvedené encyklice to vyjádřil nesmírně přesně: Ve své vlastní a základní podstatě se milosrdenství projevuje jako znovuocenění, jako dobývání dobra zpod všech vnějších nánosů zla, které je na světě a v člověku…. Znamená to uvěřit, že ve světě existuje láska a tato láska že je silnější než jakékoliv zlo, do něhož je zapleten člověk, lidstvo, svět. Uvěřit v takovou lásku znamená uvěřit v milosrdenství.“

Syndrom staršího bratra

            Klasickým modelem pro porozumění Božímu milosrdenství je podobenství nejčastěji nazývané O marnotratném synu. Už v 60. letech známý český katecheta Stanislav Novák upozorňoval, že by se mělo jmenovat O věčně čekajícím otci. Podstatnější ale je, s kým jsme my schopní se v tom podobenství opravdu identifikovat? S tím mladším bratrem, který „prohýřil s děvkami otcovo jmění“? To asi sotva. Určitě se v něm nepozná většina z nás. O otcovi víme, že je ve skutečnosti Bohem, takže tam také naše místo není. Ale pak na nás zbývá jenom ten starší bratr. A v tom je veliký problém dnešního katolického křesťanství. A nejspíš nejen katolického. Jeden z nejhlubších evangelických myslitelů minulého století Dietrich Bonhoeffer ve svém spisku Život v obecenství ještě před 2. světovou válkou napsal: „Stává se, že mnozí křesťané přes to, že se zúčastňují společných pobožností a modliteb, a přesto, že mají obecenství služby, zůstávají osamoceni, protože jejich obecenství je spolkem zbožných a nikoliv společenstvím hříšníků. Zbožná společnost nedovoluje nikomu, aby se projevoval jako hříšník. Proto musí každý svůj hřích skrývat před sebou i před druhými. Nesmíme přece být hříšníky! Nelze si představit zděšení mnohých křesťanů, kdyby se mezi nimi – pobožnými – najednou objevil opravdový hříšník. A protože jsme všichni hříšníci, zůstáváme ve lži a pokrytectví se svými hříchy sami.“

            Pokud budeme chtít v naší církvi důvěryhodněji svědčit o milosrdném Bohu, pak se nevyhneme skutečnému obrácení. Od toho, že hlavně dobře víme, kdo všechno co udělal špatně, kdo v čem selhal, k tomu, abychom se ptali po svém podílu na bídě a bolesti světa. Ono pravidelné vyznání „nekonám, co mám konat“ je prakticky neomezenou sférou našeho pokání. To nás samo o sobě nemá deprimovat, ale vést k opatrnosti při souzení druhých. A také k větší odvaze a tvořivosti při hledání možností spolupráce s Bohem.

Blahoslavení milosrdní

            Právě konkrétní skutky milosrdenství nám tu dávají velkou příležitost, aby nám ta naše zbožnost nezůstala jen v ústech, ale „sestoupila do rukou“. Já se tu zastavím u tří z těch klasických skutků, které pokládám v jistém smyslu za reprezentativní i zcela zásadní pro naši dobu

  • Dát pít žíznivým: Tady je předně třeba vidět ohromné ohrožení, které dnes celosvětově visí nad miliardami lidí – nedostatek pitné vody. Dnes se u nás lidé děsí, že do Evropy přijde několik milionů uprchlíků z míst, kde se bojuje, ale nedostatek pitné vody může dát během několika málo desetiletí do pohybu směrem k Evropě stamiliony zoufalých lidí z Afriky i Asie. Zcela v souladu s Františkovou encyklikou Laudato si‘ je nutné nejen „bít na poplach“, ale hledat, jak i každý z nás může vlastní šetrností, sebeomezením a konkrétní solidaritou podpořit změnu sebezničujícího směru vývoje na naší planetě. Je to velký morální úkolů, z něhož se dnes nemůže nikdo vymluvit.

    Druhou nepřehlédnutelnou rovinou je všude patrná „žízeň po spravedlnosti“. Globální kapitalismus plodí všude možně ohromné nespravedlnosti na celých národech, skupinách lidí i jednotlivcích. Podobně jako v předchozím případě hrozí ekologická katastrofa celoplanetárního charakteru, tak i tady hrozí obdobná katastrofa společenská. Nesmíme proto ze strachu či lhostejnosti přehlížet různé nespravedlnosti kolem sebe (v zaměstnání, ve škole, v rodinách, v církvi, ve veřejném prostoru). Nenamlouvejme si, že „s tím nemůžeme nic dělat“.

  • Napomínat hříšníky: Nezřídka se ozývá z různých křesťanských míst „K tomu přece nemůžeme mlčet!“ A myslí se tím nejčastěji jednání, které se neslučuje s oficiální katolickou sexuální morálkou (k jiným typům přečinů bývá taková reakce mnohem méně častá). Debaty související se synodou o rodině a následnou Františkovou exhortací Amoris Leatitia ukázaly, jak je v praxi dnešní katolické církve obtížné naplňovat známé pravidlo „milovat hříšníka, nenávidět hřích“. To, co pro jedny představuje projev milosrdenství, je pro jiné zradou pravdy a tedy naprostou rezignací na milosrdenství, neboť se hříšníkům zastírá jejich „skutečný stav“. Ten pak popisují podle nich „pravými jmény“, čímž v drtivé většině dotyčné vyhánějí z církve. Je to tedy situace nadmíru komplikovaná. Promítá se i do velké krize vztahu ke svátosti smíření, za níž nestojí ani tak obava z nedostatku Božího milosrdenství či přesvědčení o vlastní bezhříšnosti, ale hlavně nedůvěra ve schopnost zpovědníka toto Boží milosrdenství skutečně zpřítomnit. Každopádně tu bude třeba velké odvahy a důvěry na jedné i trpělivosti a pokory na druhé straně, má-li se tu pokročit k vytvoření prostoru skutečného Božího milosrdenství

  • Snášet obtížné osoby: Tuto třetí formu praktického milosrdenství jsem vybral proto, že ji pokládám za mimořádně důležitou pro dnešní rodinné a pracovní prostředí. Zvláště v naší západní civilizaci se kromě vyhraněného individualismu, který vše podřizuje sobecky pojaté „seberealizaci“, značně rozšířilo pojetí, že člověk si nemá dělat žádné velké násilí: Nemáme ze sebe už to potěšení jako na začátku? – jdeme od sebe. Ochrnutá babička musí do LDN, protože postarat se o ní „od nás nikdo nemůže chtít“. Začíná to dnes už u dětí: stačí, aby projevily nechuť něco vykonat – a už rodiče troubí na ústup. Je jen logické, že se to pak kolem nás „obtížnými osobami“ jen hemží. Jednak proto, že takto nasměrovaní individualisté nejsou vlastně vůbec schopní se nějak přizpůsobovat ostatním, jednak proto, že ani sami nejsou schopní snášet druhé, kteří jim „nevoní“. Za této situace zvlášť roste význam schopnosti odpouštět – které se naneštěstí dnes skoro nikde neučí. Aspoň církev by měla být tedy prostorem, kde je možno dobrodiní odpouštění a následného smíření autenticky zažívat. Je jasné, že to nebude snadné.

Srdce Ježíšovo

            Z předchozího je zřejmé, že pokud to s milosrdenstvím myslíme vážně, je pryč veškerá romantická naivita nebo sentimentální rozbředlost – a stojíme uprostřed syrovosti života. Jak nedávno napsal na svém twitteru papež František – „Být milosrdný znamená růst v lásce, která je odvážná, velkorysá a skutečná.“ Řekněme to ještě důrazněji: Milosrdenství je ve světě poznamenaném hříchem cestou lásky, která dříve nebo později bude nějakým způsobem ukřižována. Důsledné milosrdenství čeká nepochopení, zesměšňování, odmítání a hlavně podezírání ze slabosti. Jestliže Ježíš Kristus je tváří Otcova milosrdenství“ (papež František), pak centrem skutečného milosrdenství je Jeho srdce – srdce probodené. Vždy znovu a znovu budeme pokoušeni uvěřit tomu, že „Bůh zemřel na své milosrdenství“ (Friedrich Nietsche). Vždy znovu a znovu budeme muset osvědčovat svou naději, že láska je silnější než smrt.

Jiří Zajíc

Zobrazeno 698×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio