Neutíkejme před Ježíšovým vzkříšením, nikdy se nevzdávejme, ať se děje, co se děje. Nic není mocnější než jeho život, jenž nás žene kupředu! (3)
Na první pohled se může zdát, že tady papež František situaci zbytečně dramatizuje. Kdo by mohl „utíkat“ před Ježíšovým vzkříšením? Kde kdo je schopen citovat známý výrok apoštola Pavla: Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná (1 Kor 15,17). A není snad Ježíšovo vzkříšení nejsilnějším argumentem pro jeho božství? Jak je ale pro Františka typické, určitě mu nejde o recitování dogmatických výpovědí, ale o to, co pro nás Ježíšovo vzkříšení znamená skutečně. Na to ostatně poukazuje dvojice sloves, které tu použil: nevzdávejme se a žene.
Od okamžiku, kdy křesťané začali chápat, že druhý Ježíšův příchod není záležitostí několika málo let, ale že také na něj můžeme čekat pěkně dlouho, vyvstal pro ně mimořádně závažný úkol: jak se ve světě nezabydlet a přitom být skutečnou „solí země“ a „kvasem v těstě“. Už se s ním vypořádávají skoro dva tisíce let – a to ve své většině ne moc úspěšně. Jak žít naplno pro definitivní „domov u Otce“, jehož je vzkříšení Ježíšovo rozhodujícím znamením, a současně žít naplno „zde a nyní“, protože důvěra a láska se dá žít jen v přítomnosti a nelze ji odsouvat do nějakého „zásvětna“.
Spojnicí mezi přítomností a věčností je právě Ježíš vzkříšený. Právě k téhle formě existence se vydal svou obětí a Otec jeho vzkříšením potvrdil, že přesně tohle bylo záměrem Vtělení. V mém mládí byla jakýmsi bestsellerem knížka Fridricha Heera „Věčnost začíná dnes“. Později jsem dokonce narazil na tuhle myšlenky u Tomáše G. Masaryka. Já si jí překládám tak, že v naší současné formě života zaséváme to, co v plnosti zazáří na věčnosti. A jde tedy o to, abychom už teď žili něčím, co má smysl, aby trvalo věčně. V prvé řadě jsou to jistě všechny možné naše vztahy. Jistě, že v téhle fázi našeho života bude všechno, do čeho se vložíme, určitým způsobem nedokonalé, poznamenané naší slabostí, omezeností a – jen si to přiznejme – hříšností. Kolikrát proto budeme v pokušení to vzdát. Všechno možné bude útočit na naši naději a odvahu. A tehdy je právě důvěra v to, že moc vzkříšení se může projevit právě i v té naší zoufalé a lidsky nahlíženo ztracené situaci, rozhodujícím projevem křesťanské víry.
Karl Marx se vysmíval křesťanům, že jejich víra je „opiem lidu“ drceného nelidskými poměry, které uspává jejich ochotu i odvahu ty poměry měnit. Vycházel z představy, že křesťané jsou svojí orientací na věčnost paralyzováni ve svém zájmu o přítomnost. A je třeba přiznat, že určité pojetí křesťanství mu v tom dávalo nebezpečně za pravdu. Ale tak to rozhodně být nemusí a nemá. Pochopením a zažitím toho, že Ježíšovo vzkříšení není jen nějaká dávná historická událost nýbrž neustále aktuální nabídka pro každého, aby překročil svou malost, strach a beznaděj, mohou křesťané být „praporečníky“ proměny světa.
Jiří Zajíc
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.