Příležitostný blog pro vše, co souvisí s duchovním životem

Březen s Evangelii Gaudium

9. 3. 2016 20:16

Velké nebezpečí, které hrozí současnému světu s jeho rozmanitou, leč zatěžující konzumní nabídkou, je individualistický smutek, který prýští ze zpohodlnělého a lakomého srdce, z chorobného vyhledávání povrchních rozkoší a z otupělého svědomí. Toto konkrétní a trvalé nebezpečí hrozí i věřícím. (2)

      Seberealizace. Pro naši generaci to bylo slovo neznámé. A nejen proto, že jsme tehdy žili v systému, který byl z principu kolektivistický. Šedesátá léta celkově – ač byla ve „svobodném světě“ značně uvolněná, nebyla ještě individualistická. Ještě věřila v lásku, byť její podoby byly z našeho hlediska dost extravagantní. Nástup onoho vyhraněného individualismu, který pokládá „seberealizaci“ za jediný odpovídající cíl života, byl až důsledkem zklamání nadějí éry „dětí květin“ a jim podobných hnutí. Odstranění všech možných hranic a tabu nevedlo k většímu štěstí, ale k osamělosti. A stupňující se konzum je jen marnou snahou ji něčím zastřít, vyplnit prázdno, které zůstalo po Bohu i druhém „ty“ vypuzeném z přílišné blízkosti.

     Je to cesta slepá, ohrožující každého, kdo se na ni vydá, i společnost, v níž takový přístup k životu převáží. To není jen nějaké „moralistické lamentování“ – to je přesvědčivě doložená zkušenost moderní psychoterapie: Člověk totiž není primárně orientovaný na posilování svého já, seberealizaci, na nalezení svého já a na podobné cíle vztahující se na ego. Naopak: zesílené zaměstnávání se sebou samým mu vůbec nedělá dobře. Člověk je v základě bytost sebe sama přesahující, je zaměřen na uchopení a utváření skutečností mimo něj, a je vybaven tak, aby mohl tuto skutečnost tvůrčím způsobem formovat nebo prožitkově poznat. Také ten, kdo trpí, se může uzdravovat právě tehdy, jestliže se jeho pozornost obrátí ke skutečnosti ležící mimo něj… Toto „kroužení kolem sebe“ je totiž jeden z nejnezdravějších a nejnebezpečnějších postojů člověka vůbec, …neboť ten, kdo ztratí ze zřetele sebetranscendenci, ten podporuje egoismus, který je možná ještě snesitelný pro jeho okolí, ale smrtelný pro jeho duchovní život. (Elisabeth Lukasová: I tvoje utrpení má smysl).

     Na úplném začátku našeho polistopadového vývoje sice zaznělo heslo, které mohlo být pro programem, jež by šel proti této zničující tendenci: Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Jenomže záhy se prosadil úplně jiný program „kapitalismu na český způsob“, jehož ústřední dogma znělo: Každý je sám strůjcem svého štěstí. Smutek tohoto individualismu plyne z vědomí – ať sebevíc potlačovaného – že takovému životu chybí smysl a tedy budoucnost. Proto se ostatně nerodí děti a lidé nemají odvahu zakládat manželství. My křesťané bychom měli být svědky toho, že víme o „třetí cestě“ mezi kolektivismem a individualismem: život ve společenství. V něm jsou respektovány jednotlivé bytosti a současně díky sjednocujícímu působení Ducha svatého i tomu, že vstupují do reálných vztahů mezi sebou, uskutečňují svou plnou „seberealizaci“ jako „sebedarování“.

Jiří Zajíc

Zobrazeno 732×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio