Únor s Evangelií Gaudium

Chápu lidi, kteří inklinují ke smutku kvůli vážným těžkostem, které je sužují, avšak postupně je třeba dovolit, aby se začala probouzet radost víry jako tajemná, ale pevná důvěra i uprostřed těch nejhorších protivenství. (6)

      Když jsem v době svého dospívání začal brát Ježíšovu nabídku vážně, poněkud mě dráždily dva typy mých katolických (případně křesťanských) spolubratří a spolusester: Jednak ti (a častěji ty), kteří – zvláště v kostele – vypadali, jako by je neustále bolelo břicho nebo měli nějaký jiný akutní problém. A potom zase ti, kteří nosili jakousi masku neustále rozesmátých „brášků“, kterou dokumentovali celému světu, že je „Ježíš miluje“ a skrze ně miluje i nás všechny. Nepřekvapilo mě, že jsem mnohé z nich po letech viděl už s úplně jinými výrazy, odpovídajícími realitě světa a našeho života v něm.

     Papež František je sympatický realista, který si na nic nehraje. Jistě i tím si získává takové sympatie u jedněch – a kritiky u druhých. Těžko se současně zavděčit lidem, pro které jsou leckteré formy církevního života těžko snesitelným reliktem doby dávno minulé, i těm, kteří se naopak v takové podobě církve tak dobře zabydleli. Každopádně o syrovosti života toho ví tenhle argentinský jezuita opravdu hodně. A není pochyb, na čí straně stojí: těch, kterým se ubližuje, kteří jsou odstrkováni, přehlíženi, vyhazováni z práce, okrádáni a zneužíváni. A právě i těm chce nabídnout radost, která žije navzdory tomu.

     Taková radost ale rozhodně nemůže být důsledkem toho, že by se něco „natíralo na růžovo“. Bolest a utrpení jsou krutě skutečné a ať se bezprostředně týkají kohokoliv, týkají se reálně i každého z nás. Bez ohledu na to, jestli si to připouštíme, nebo ne. A těm, kteří aktuálně nesou jejich hlavní tíži, nepomůžeme ani zbožnými řečmi, ani pokusy je „rozptýlit“. Jakkoliv se i dnes dějí zázraky, kterými prozařuje do našeho světa Boží moc, je stejně tak běžnou zkušeností – a možná i běžnější díky tomu, že se tak rozšířil náš svět mediálním zprostředkováním – jakási Boží „bezmoc“. Znovu a znovu se v milionech různých převleků opakuje agónie Velkého pátku. A právě tehdy je třeba osvědčit důvěru, která dokáže přesto neztrácet naději, důvěru, kvůli které tu nakonec jako křesťané jsme.

     Každý z nás je samozřejmě do tohoto života vyslán s jedinečný povoláním, které tvoří nezaměnitelnou melodii jeho bytí. Všechna tato povolání ale tím či oním způsobem zahrnují náš společný univerzální úkol: Naučit se milovat druhé a naučit se důvěřovat Bohu. Proto jsme také obklopeni těmi, kteří jsou nejen sympatičtí a naši lásku opětují, ale i těmi, kteří nás všelijak trápí a jsou mnohdy hodně nesnesitelní. A podobně zažíváme nejen projevy Boží přítomnosti, ale často celé dlouhé etapy Jeho mlčení a nepochopitelné slabosti. Že v téhle náročné škole Boží pedagogiky postupujeme úspěšně, nám dosvědčuje právě ona tichá radost, kterou nám „svět nemůže dát“ – ani vzít.

Jiří Zajíc