Poslání jako pointa našeho životního příběhu

        Prázdniny jsou pro mnohé lidi takovou trochu „mrtvou“ – okurkovou – sezónou. A přelom července a srpna se může zdát z tohoto období úplně nejospalejší: ale právě tady se potkáváme s trojicí mužů, která by nás mohla – kdybychom si jich pořádně všimli – skutečně probudit. 31. července Ignác z Loyoly, 1. srpna Alfons z Liguori a 4. srpna Jan Maria Vianey. Bask, který se chtěl stát generálem armády a nakonec skončil jako generál jezuitů. Ital z noblesních poměrů, špičkový morální teolog a zakladatel řádu redemptoristů. A konečně sedlácký synek, který sice nebyl schopný se nikdy naučit latinsky, ale nakonec za ním do Arsu jako za zpovědníkem proudily davy z celé Francie. Na první pohled tři naprosto odlišné lidské typy. Každý z nich je úplně jiný - a přece všichni mají místo jak v církvi, tak v dějinách světa. Dokonce by jak světu, tak církvi ta jejich jedinečnost zásadně chyběla. Za tou veškerou odlišností a do oči bijící jinakostí totiž z jejich života vyzařuje cosi, čím jsou si nesmírně blízcí: To, co je spojuje, je věrnost poslání.

       Co to vůbec je poslání? Kde se bere? Co znamená? Jak se pozná? A má ho každý – nebo jen výjimeční lidé? Géniové, hrdinové, takzvané „velké osobnosti“? O poslání se dá přiměřeně hovořit jen v určitém pojetí člověka: totiž člověka jako jedinečné myšlenky Boží lásky. Právě tato Boží tvůrčí láska každého z nás posílá do života s důvěrou, že se staneme jejími nenahraditelnými spolupracovníky. Poslání je záruka naší nezrušitelné hodnoty a důstojnosti i naší osobní jedinečnosti. Přesně to vystihl ve svém projevu k 50. výročí Deklarace lidských práv Václav Havel, když napsal: Jsem přesvědčen, že nejhlubší kořeny toho, co dnes nazýváme lidskými právy, tkví mimo nás, nad námi, kdesi hlouběji, než ve světě lidských smluv, v prostředí, které bych pro jednoduchost nazval metafyzické. Člověk, jako jediná bytost, která si plně uvědomuje sebe samu ve své smrtelnosti a která jediná nevnímá to, co je kolem ní, jako své pouhé okolí, ale jako svět, k němuž má vlastní niterný vztah, odvozuje – byť by si to sám tisíckrát neuvědomoval – svou důstojnost, stejně jako svou odpovědnost, od tohoto světa jako celku, respektive od toho, co vnímá jako jeho osu, páteř, řád, směr, smysl, duši, jak kdo chce. Křesťané to vyjadřují jednoduchým tvrzením: člověk tu je k obrazu božímu.

        Naše poslání, to je dar i výzva, nabídka i úkol. Poslání nás činí jedinečnými a současně plně hráči v týmu. Poslání je kritériem - dokonce tím nejdůležitějším - pro naše morální jednání: správné morální jednání je to, které je ve shodě s naším posláním. Není pro nás nic důležitějšího, než naplnit své poslání, protože právě to je pointou celého našeho životního příběhu.

        A tak bych chtěl na závěr povzbudit každého, aby důvěřoval ve své poslání, aby ho hledal a pak – úměrně svému poznání – proměňoval v život. A ty z nás, kteří mohou dětem a dospívajícím pomoct na startu jejich cesty objevit jejich poslání, aby tuhle úžasnou šanci nepropásli. Je to ten nejdůležitější a současně neúžasnější úkol rodičů, učitelů i vychovatelů: Doprovázet děti a mladé lidi na cestě, na níž mohou jednoho dne zjistit, že být co nejvíc svůj znamená totéž jako být co nejvíc Boží.