Jorge Mario Bergoglio. Ještě před dvěma měsíci o něm mimo Argentinu málokdo věděl. U nás tedy rozhodně. A ve chvíli, kdy byl zvolen papežem, nastalo horečné hledání, kdo to vlastně je a jak se to jeho španělsko-italské jméno vlastně správně vyslovuje. Od té doby budí každou chvíli nějakým svým gestem či počinem mediální vlny i spoustu všelijakých očekávání. Nepochybně mnohá z nich budou zklamána, protože ta očekávání jsou leckdy vzájemně natolik protichůdná, že splnění některých přímo vylučuje splnění jiných.
Ale každopádně je tato situace ukázkou toho, že dějiny našeho světa nejsou jen procesem naprogramovaným neosobními silami fyzikálních a ekonomických zákonů, nýbrž že se i v nich projevuje tvůrčí záměr Autora, jehož myšlenky nejsou myšlenkami lidskými. Což je zásadním zdrojem naděje, tak potřebné v dnešní době, kdy se zdá, že jsme čím dál tím více vydáni na pospas „velkým globálním hráčům“, na něž je veškerá politika, právo i morálka krátká.
Papež František si nepochybně svou skromností a odmítáním jakéhokoliv triumfalismu stejně jako důrazem na solidaritu s chudými získal mnohé sympatie. A samozřejmě – jak jinak – už také sklidil všelijakou kritiku. Václavu Klausovi je například jeho „hra na chudobu“ značně podezřelá. Což je myslím dobře. Aspoň se pořádně ukáže, kdo je kdo. Rád bych ale upozornil na jeden rys papeže Františka, který by pod tlakem různých církevně-politických či mediálně zajímavých záležitostí mohl zůstat nepovšimnutý, i když po mém soudu vlastně všechno z něj vyrůstá. Je to jeho styl zbožnosti. O ní vypovídá jeho heslo: Pohlédl na něj s milosrdenstvím a vyvolil si jej.
Vnitřní kulturu katolické církve ve 2. tisíciletí podstatně určovali církevní právníci a dogmatičtí teologové. Sice hlásala, že Bůh nás miluje, ale v praxi se zabývala testováním toho, jak je člověk dokonalý. Ve svých dokumentech se sice nazývala „Matkou“, ale její mateřství většinou moc citelné nebylo. František směruje naši pozornost na milosrdenství a Boží aktivitu, a tak otevírá naději, že církev bude víc domovem než výchovný ústavem, víc společenstvím než organizací, víc prostorem, kde se láska skutečně žije, než jenom káže.
(psáno v dubnu 2013 pro Křesťanský magazín)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.