Příležitostný blog pro vše, co souvisí s duchovním životem

Jakou budoucnost si zvolíme?

18. 8. 2013 3:41
Rubrika: Pro Christnet

      „Co jiného je politická strana, než nástroj na uplatnění moci v zájmu nějaké skupiny voličů? Největší hřích politika je odříkat si tu moc. Je uplatnitelná zejména v personální oblasti. Politická strana není nic jiného než personální agentura. Uplatňovat vliv všude tam, kde je to možné, je naší povinností.“ Když bývalý dlouholetý předseda KSČM Miroslav Grebeníček citoval ve své středeční řeči před Poslaneckou sněmovnou tato slova Miroslava Kalouska, musel rozhodně cítit velikou satisfakci za ta léta pokoření, která v předchozích desetiletích zažíval. Systém, jehož je dnes Miroslav Kalousek nejviditelnějším ztělesněním – tak jako ještě nedávno jím byl Václav Klaus – přinesl tak nechutné plody, že syn estébáckého bachaře mohl s chutí pokračovat: Nefunkčnost někdejší Nečasovy vlády, nevýkonnost ministerstev a státních a veřejných úřadů, vykrádání veřejných rozpočtů a podivné veřejné zakázky, i turecké hospodaření mnoha podniků se státní účastí, mají jistě více společných jmenovatelů. K těm klíčovým ale patří právě nedemokratické, klientelistické a mafiánské metody stranické nomenklatury Občanské demokratické strany. … Mnohým je pak naprosto jasné, že bez skoncování s nedemokratickými a často až mafiánskými metodami, které reprezentuje ODS a konec konců i TOP 09 a LIDEM, nelze republiku vytáhnout z marasmu, do které ji zatáhli.

      Ve známém klasickém románu Bruce Marshalla „Plná slávy“ říká kanovník Bonnyboat větu, kterou jsem si za těch čtyřicet let od doby, kdy jsem tu knížku četl poprvé, připomínal nesčetněkrát. A doufám, že se hodí i na tuhle situaci: „Nic nezní strašlivěji, než správná věta z nesprávných úst.“ Od Grebeníčka takováhle kritika skutečně „sedí“. Problém dnešní doby je v tom, že mnozí jsou už přesvědčeni, že komunisté mají na takovou kritiku plné právo, protože se na rozdíl od tzv. demokratických stran zleva i zprava na vytváření tohoto marasmu prakticky nepodíleli. A ještě větší problém je v tom, že ti, kteří měli dávno pozvednout svůj hlas, mlčeli. Nejpozději tehdy, když při příležitosti 5. výročí listopadového převratu tehdejší nejmocnější muž Václav Klaus napsal: „Musím říci, že jsme za krátké pětileté období uspěli v přeměně naší země na svobodnou společnost a tržní ekonomiku.... Nic víc nebylo třeba provést. Někteří lidé však chtějí použít konce komunismu k vytvoření něčeho více než pouze svobodné společnosti. Tito lidé s naší vizí světa nesouhlasí. Nestačí jim, abychom zde měli občany svobodné, chtěli by zde mít i občany lepší. Tváří se, že vědí jak nás polepšit, co je s námi špatného a proč. Jsme jim příliš materialističtí, příliš egoističtí, příliš krátkozrací, příliš do sebe zahleděni. Osvobození člověka od nejrůznějších pout nepovažují za dostačující. Chtěli by transformovat nejen společenské instituce a pravidla jejich fungování, ale i nás samotné.“

      Jistě, pár nás se ozývalo, občas asi nejviditelněji kardinál Miloslav Vlk, samozřejmě také Václav Havel, ale v mediálním hlomozu dnešního světa to zanikalo jako „hlas volajícího na poušti“. Lidé „osvobození od nejrůznějších pout“ – zejména odpovědnosti, solidarity a poctivosti – předvedli takovou „transformaci“ naší společnosti, z níž musí být každý, kdo neztratil aspoň základní smysl pro pravdu a dobro, nešťastný.

      Bezprostředním důsledkem toho je zcela otřesená důvěra výrazné většiny společnosti v zastupitelskou demokracii. Je to ovšem problém zdaleka nejen náš. Už před deseti lety napsal americký komentátor indického původu Fareed Zakaria v knize „Budoucnost svobody“, která se stala záhy skutečným bestsellerem, toto: Úcta veřejnosti před politikou a politickým systémem je ve všech pokročilých demokraciích na nejnižším bodu. Zvlášť pozoruhodné je, jak prokazuje jeden průzkum za druhým, když se dnes zeptáte Američanů, kterých veřejných institucí si nejvíc váží, na špici jsou vždy tyto tři: Nejvyšší soud, armáda a Federální banka. Mají jedno společné: jsou naprosto nezávislé na tlaku veřejnosti a fungují krajně nedemokraticky. Mohlo by se zdát, že Američané tyto instituce obdivují právě proto, že vedou a nenechávají se vést. Naopak Kongres, nejreprezentativnější politická instituce, ve většině průzkumů propadá. U nás je na špici armáda, rozhlas a policie, poslanecká sněmovna poslední.

      Není divu, že za této situace většina občanů naší země fandí Miloši Zemanovi a moc je nezajímá, do jaké míry respektuje „ústavní zvyklosti“ nebo i ústavu samotnou. Z jejich hlediska jedná srozumitelně, přiměřeně tomu, jak ubohou úroveň mají jeho protivníci, a úspěšně vyvolává dojem, že mu nejde o nějaký osobní prospěch, nýbrž o prospěch naší země. Pro mě, jako člověka, který se dlouhodobě zabývá médii, je navíc velmi zajímavé, jak bezmocná jsou proti němu média hlavního proudu, jež si z něj vytvořila „strašáka“, který ale mimo „intelektuálské kroužky“ nijak nepůsobí. Je to poprvé v naší moderní historii, kdy se společnost těmto médiím nedaří úspěšně manipulovat, dokonce jejich snaha je kontraproduktivní: přilnutí většiny společnosti k Miloši Zemanovi jen posilují. Osobně z toho žádnou radost nemám, ale je to rozhodně poučné.

      Naši situaci je jistě vhodné číst v širším kontextu, než je jen „česká kotlinka“. Samozřejmě naše vnitřní dění je podstatně ovlivňováno vnějším kontextem dění v Evropské unii, snahami Ruska, Číny i Spojených států. Myslím ale, že nám moc nepomůže nechat se zaplétat do spekulací o tom, jak jsme vlastně jen bojištěm globálních zájmů, a že je teď důležité soustředit se na to, čím sami můžeme přispět k posunu našich poměrů lepším směrem.

      Máme před sebou v dohledné době volby do Poslanecké sněmovny. Z mého hlediska zatím všechny od roku 1992 dopadly špatně. Mimo jiné i proto, že většina lidí volí podle několika jednoduchých kritérií – více připomínajících soutěž o královnu krásy než rozhodování o budoucnosti země. Rovněž si málo uvědomují fungování poměrného volebního systému, ve kterém je výsledkem buď koalice vládnoucích stran, nebo menšinová vláda. Přesně taková možnost je nyní opět ve hře: buď menšinová vláda ČSSD s podporou KSČM, nebo koaliční vláda, v níž bude ČSSD nejsilnější stranou.

      První možnost se může líbit těm, kteří chtějí větší vliv komunistů a zejména prezidenta Zemana na dění u nás. Taková menšinová vláda by byla více méně jejich rukojmím. Navíc by to jistě nepřispělo ke kultivaci ČSSD směrem k moderní evropské sociální demokracii (která je naopak pro evropský i náš vývoj nezbytná). Druhá možnost ovšem předpokládá, že se do Poslanecké sněmovny dostanou takové strany, které by mohly být pro ČSSD koaličním partnerem – tedy jednak měly potřebnou sílu, aby spolu s ČSSD daly většinu, jednak aby jejich programový průnik byl dostatečně velký a jinde se aspoň dokázaly respektovat. Ze stran, které mají šanci dostat se do Poslanecké sněmovny, jsou takové dvě, nanejvýš tři: Zemanovská Strana práv občanů (SPOZ), KDU-ČSL a možná Strana zelených. Občas se mluví i o možné koalici ČSSD a TOP 09, což ovšem je varianta, kterou opakovaně představitelé TOP 09 (v poslední době Karel Schwazenberg i Petr Gazdík) rezolutně odmítají.

      Tenhle závěrečný odstavec píšu hlavně kvůli těm, kteří tvrdí, že „nevědí, koho volit“. Ti, kteří mají jasno, jistě problém nemají, stejně jako Ti, kterým je jedno, kdo u nás bude vládnout v dalším období. Vím, že koalice sociálních demokratů a lidovců nejsou v Evropě ničím mimořádným. V sousedním Rakousku byla tato koalice dokonce základem prosperity předchozích desetiletí, kterou se tento stát dostal mezi nejúspěšnější evropské země. Pro mě je rovněž podstatné, že s Kalouskem do TOP 09 odešli z KDU-ČSL právě ti, kteří byli nejvíce podezřelí z klientelisticko-korupčních praktik. Vedení lidovců je dnes tvořeno mladými politiky, nezatíženými tím, co jinak od doby opoziční smlouvy obtěžkává prakticky všechny ostatní politické strany s výjimkou komunistů. Okamurův Úsvit stejně jako Babišovo ANO 2011 zatím rozhodně nepředstavují zodpovědnou volbu. Doufám, že případ Věcí veřejných bude dostatečně varujícím, aby se tentokrát podobná blamáž nezopakovala. A pokud předpokládané říjnové volby opět dopadnou špatně, mám jednu jistotu, dobře vyjádřenou začátkem písně Luboše Svobody na žalm 46, která mi dodávala sílu už v době normalizace: I kdyby celá zem se rozvrátila, i kdyby skály padly do moří, má duše výhled svůj by neztratila na posvátná Tvá pohoří. I kdyby národy se rozběsnily a zhroutila se všechny království, zástupy Boží ty by neztratily své zaslíbené dědictví.

(Psáno v srpnu 2013 pro Christnet)

Zobrazeno 1027×

Komentáře

Jiří Zajíc

Narazil jsem v téhle souvislosti na zajímavý komentář Jiřího Pehe, který se vlemi shoduje s tím, co píšu.
Tan komentář je tady: http://www.pehe.cz/Members/redaktor/k-cemu-potrebujeme-politicky-stred

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio