Třetí den po svém zvolení se papež František setkal se zástupci médií 61 států. A mimo jiné ve svém improvizovaném projevu řekl: Při volbě jsem seděl vedle emeritního prefekta pro klérus, kardinála Claudia Hummese, velkého přítele. Když začaly věci vypadat nebezpečně, utěšoval mne. A když hlasy stouply na dvě třetiny, on mne objal, políbil a řekl mi: „Nezapomeň na chudé.“ A toto slovo mi utkvělo v mysli: chudí, chudí. …A tak vstoupilo do mého srdce toto jméno: František z Assisi. Člověk chudoby, člověk pokoje, člověk, který má rád a chrání stvoření. … Ach, jak bych chtěl, aby církev byla chudá a pro chudé! Hned mezi prvními charakteristikami nového papeže – kromě toho, že je arcibiskupem z Buenos Aires a členem jezuitského řádu – se jako refrén objevovalo: je to skromný muž s velkým smyslem pro sociální otázky. Přeloženo do „lidštiny“: má skutečnou starost o lidi chudé, znevýhodněné, lidi na okraji, jakých jsou ostatně v jeho Argentině miliony.
Starost papežů o sociální problematiku má už více než sto dvaceti letou tradici. Zahájil ji Lev XIII. Encyklikou Rerum novarum, neboť, jak v jejím úvodu napsal, dělníci, opuštěni a bez ochrany, byli vydáni nesvědomitosti zaměstnavatelů a nezřízené ziskuchtivosti, přičemž výroba a obchod se soustředily v rukou snad jen několika lidí, takže malá hrstka boháčů vložila téměř otrocké jho na nesmírné množství proletářů. Tato jasná slova ve prospěch dělnictva však zazněla více než 40 let po Komunistickém manifestu a tedy příliš pozdě na to, aby mohla konkurovat ostrému nástupu marxismu, který se stal ideologií proletariátu. Příznačné ostatně bylo i to, že samotná encyklika byla přijata velmi vlažně v samotné katolické církvi, jejíž mnozí představitelé byli příliš spjati právě s těmi, na jejichž zcela nekřesťanské jednání Lev XIII. odvážně poukazoval.
Uprostřed velké hospodářské krize v roce 1931 se přesto k tématu znovu – a se stejnou naléhavostí i otevřeností – vyjádřil v encyklice Quardagesimo Anno papež Pius XI. Šlo zde už o zcela komplexní stanovisko k „uspořádání společnosti, obnově společenského řádu a jeho zdokonalení podle zásad evangelia“ a jeho refrénem byla tato myšlenka: Každému ať se tedy přidělí jeho podíl na statcích; a musí se usilovat o to, aby se rozdělení pozemských statků provedlo a upravilo podle zásad obecného blaha neboli sociální spravedlnosti. Dnes je však veliký protiklad mezi malým počtem velkých boháčů a nesmírným množstvím chudáků a v rozdělení majetku je tedy velmi vážný nesoulad, jak vidí každý, kdo nepostrádá cit. (§58). Svět však měl záhy válečné starosti, a tak i tentokrát hlas papežův zanikl v nejen v dunění zbraní, ale i v moři utrpení, které 2. světová válka přinesla.
Znovu se tématu společnosti a jejího spravedlivého a pokojného uspořádání věnovali oba koncilní papežové – Jan XXIII. (Mater et Magistra – 1961, Pacem in terris 1963) i Pavel VI. (Populorum progressio 1967, Octogesima adveniens – 1971). Pro jejich přístup bylo už charakteristické, že se snažili využít k realistickému popisu stavu i návrhu řešení, které by vedlo k jeho proměně, poznatků nově se rozvíjejících věd, zejména sociologie, politologie i ekonomie. Tuto metodu ještě dále rozpracovali jejich nástupci pro situaci globalizovaného světa. Jan Pavel II. trojicí encyklik Laborem exercens (1981), Sollicitudo rei socialis (1987) a Centesimus annus (1991), která byla psána už po zhroucení marxistické utopie a mimo jiné obsahuje pro nás mimořádně cennou diagnózu současného kapitalismu. Benedikt XVI. pak přispěl k rozvoji sociálního učení katolické církve svými encyklikami Bůh je láska (2005) a zejména Láska v pravdě (2009). Tu je možno pokládat za dosud nejúplnější vyjádření toho, jak katolická církev smýšlí o životě a poslání lidské společnosti na naší planetě. Teď půjde o to, zda z tohoto bohatství začnou konečně čerpat aspoň katoličtí křesťané, nebo zda dále zůstane „nejlépe utajeným pokladem“ katolické církve.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.