Příležitostný blog pro vše, co souvisí s duchovním životem

Spiritualita není virtualita

28. 12. 2011 20:59
Rubrika: Ostatní

 

Není to téma virtuální?

            V době, kdy se na mě Jan Mamula obrátil s prosbou, abych pro Českého Bratra napsal článek na téma Spiritualita versus virtualita, jsem se už řadu týdnů zabýval otázkou, která mě tentokrát zvlášť intenzivně pronásledovala: Jak podat našim současníkům srozumitelné, stručné a přitom výstižné svědectví o tom, proč jsou Velikonoce opravdu tím největším svátkem. Proč jsou důležité nejen pro křesťany, ale pro všechny – pro celý svět, ba celý vesmír. Naše – rozuměj tradičních křesťanských církví – neschopnost tohle svědectví poskytnout se mi čím dál tím víc jeví jako ten ústřední důvod duchovní ochablosti celé západní civilizace. Vždyť právě ona se začala rodit „prvního dne po sobotě“, její dynamika si brala odvahu, sílu i své vize z přesvědčení o jedinečnosti velikonoční události – a navzdory všemožným (a leckdys strašlivým) desinterpretacím a zneužitím – „pronesla“ velikonoční étos dvěma tisíciletími.

            A teď do toho virtualita. Není to tváří v tvář mým starostem o Velikonoce a realitě naší západní civilizace, která prožívá krizi mnohem horší, než jen finanční či hospodářskou, téma poněkud únikové? Tedy krapet „virtuální“? Navíc když ten článek budu psát na počítači a „virtuálně“ jej pomocí internetu pošlu čekajícímu Janu Mamulovi. Jenomže – když už jsem ten článek slíbil napsat (protože prosba Jana Mamuly nebyla jen virtuální) – začaly se ukazovat docela zásadní vazby i k té velikonoční události. A samozřejmě také k té naší současné duchovní rozbředlosti. Vypadá to totiž, že to naše křesťanství – celkem jedno jaké církevní provenience (o té mé, katolické, to platí určitě) – se k té velikonoční události a zvláště Tomu, který z ní vyšel jako Vzkříšený vítěz, vztahuje spíš virtuálně, než spirituálně. Posuďte konečně sami.

Představ se, virtualito.

            Abychom si pokud možno dobře rozuměli, je vhodné shodnout se na tom, jaký význam mají klíčové termíny, kolem kterých se bude ta moje úvaha točit. Tedy nejprve virtualita. Latiníci to vědí, ale ostatní možná překvapí, že původní virtús znamenala mužnost, statečnost ba dokonce ctnost či mravní sílu. Ve slovníku cizích slov se virtualita překládá jako možnost, schopnost, potencialita, vnitřní síla. To je přece něco dost podstatně jiného, než dnes běžně s virtualitou lidé spojují, že? Vnitřní sila – to je snad těsně vedle samotné spirituality ;-) Teprve přídavné jméno, které je z toho odvozené – virtuální – už ukazuje směrem, jenž bychom chtěli podrobit zkoumání: zdánlivý, možný, potenciální, neskutečný, v tento okamžik neexistující. Neskutečnýiluzivní. Prostě nereálný – takhle se přece tomu rozumí. Nebo ne?  

            Na blogu studentů Palackého university v Olomouci jsem našel v článku Ondřeje Martínka Second Life: Realita vs. Virtualita stručnou a výstižnou sondu do reality dnešní virtuality. Doufám, že se nebudete zlobit, když tu přímo z něj odcituji dva odstavce trefně nadepsané Druhý život jako alternativa:

             Second Life není hra, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale unikátní replika reálného života s vlastní ekonomikou, obyvatelstvem, sociálními vztahy i systémy vzdělávání. Vaším úkolem není narozdíl od online herních multiplayerů plnit mise nebo dosahovat zkušenostních levelů. Jediným cílem hry je žít Druhý život, a to podle vašich pravidel. V řeči čísel je Second Life virtuální prostor s rozlohou 320 kilometrů čtverečních a více než osmi miliony obyvatel, kteří denně utratí asi 40 milionů korun. Jistěže, dá se namítnout, že takových je mnoho her, jenže v tomhle případě se každá postava rovná reálnému člověku a peníze točící se v tomto světě, tzv. lindeny, jsou volně směnitelné na dolary. Pořád nechápete?

          Redaktor páteční přílohy LN Darek Šmíd popsal ve své reportáži svou zkušenost se Second Life takto: „Byl jsem nomádem virtuálních pustin i štamgastem nočních klubů. Účastnil jsem se sexuálních radovánek pro muže, pro ženy i pro obří chlupaté veverky. Vytíral jsem podlahu v předsálí kina, kde se hrají jen černobílé grotesky. Stavěl jsem mosty přes řeky, v nichž se hemžili vyhynulí tvorové. Skákal jsem bungee jumping z oběžné dráhy. Prošel jsem audiovizuálními halucinacemi schizofreniků. Studoval jsem tajná esoterická učení, buddhismus i historii NASA. Přeoperovával jsem dívky na stepfordské paničky s dálkovým ovládáním. V newyorském Bronxu jsem se připletl do přestřelky gangů, ve městě City of Lost Angels mi upírka vysála krev a v postapokalyptické trhlině Great Fissure jsem povečeřel s kanibaly. Viděl jsem tvory, kteří si svá těla provrtali červími dírami, dívky s průhlednou kůží, tetovanou z vnitřní strany, muže s objektivy místo očí, kterým hlavou procházely zpravodajské kanály agentury Reuters. Modlil jsem se v křesťanském chrámu na břehu moře, v casablanské mešitě i v šintoistické svatyni v zahradách na Marsu.“

            A máte to! Opravdu virtualita není realita? Zamyslete se ještě nad tím, že oblast, která se dlouho pokládala za vzor bytelnosti přímo materialistické (a Marx i jeho dnešní následovníci, častokrát tvářící se hodně liberálně, to pokládají za „základnu“, na níž spočívá náš veškerý život) – totiž hospodářství – je dnes ovládáno virtualitou finančních trhů. Můj františkánský přítel a přední český ekonom neklausovského ražení Lubomír Mlčoch už přes patnáct let upozorňuje, že jednání těch, kteří ovládají finanční trhy, se čím dál tím více blíží mentalitě hráčů v kasinu. A praktický průmět vlády „neviditelné ruky trhu“ (že by rovněž virtuálního a současně reálného božstva?) charakterizuje takto: Ekonomická teorie předpokládá svobodu podnikání a její klíčovou figurou je „suverénní spotřebitel“: trh pak je jen hodnotově neutrálním vehiklem, který svou „neviditelnou rukou“ naplní preference suverénních spotřebitelů tím nejefektivnějším a tedy v poměru ke vzácným zdrojům i tím nejšetrnějším způsobem. Tolik paradigma. Zkušenost s kapitalistickou tržní ekonomikou ve věku konzumní společnosti hojnosti je však poměrně dost odlišná: ve stále větší míře je suverénní spotřebitel manipulován vědecky promyšlenou reklamou i marketingovou komunikací a dostává se do stále silnější závislosti na penězích jako univerzálním prostředku k uspokojení uměle vyvolávaných potřeb. Slovy jednoho mého kolegy: dnešní ekonomický problém spočívá v tom, jak přimět „suverénního spotřebitele“ k tomu, aby si koupil to, co nepotřebuje a na co nota bene nemá peníze! (Lubomír Mlčoch Naděje pro člověka manipulovaného novou totalitou). Virtualita? Realita? Oboje dohromady?

Ježíš a virtualita

          Pro východní myšlení, kde je vlastně to, co běžně nazýváme realitou, iluzí – májou – která nás jen klame a poutá naši „žízeň“, abychom ulpěli na tom, co nemá cenu, je odlišování nějaké virtuality prakticky nadbytečné. Podle třetí vznešené pravdy je jediným účinným řešením našeho vzatu k tomu, co nás obklopuje, oprostit se od jakékoliv touhy, žádostivosti a chtění. Tato „metodologická lhostejnost“ nepochybně vítězí nad virtualitou, ale realita světa jí umírá mezi prsty.

          Biblické myšlení bere ten náš hmatatelný svět podstatně vážněji. Ústřední problém nevidí v tom, že by byl a priori klamný. Naopak má odvahu hájit – tváří v tvář běžně zažívaní zkušenosti – že svět je dobrý. Je totiž Božím stvořením. Ale o jeho radikální porušenosti samozřejmě dobře ví. Boží odpůrce – ta „opice Boží“ – který je otec lži (J 8,44) a který chce být uznán za vládce tohoto světa (J 14,30), klame prostřednictvím utrpení o skutečné kvalitě Tvůrce a drze nabízí vlastní spásu: Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ Tu mu Ježíš odpoví: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: ‚Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.‘“ Mt (4,8-10)

          Toto je modelová situace setkání s virtualitou v její podstatě: za vzdání se pravdy a z ní plynoucí svobody se nabízejí náhražky, které s „zdají“ být žádoucí. Že tohle selže v setkání s Tím, který je sám Pravdou, celkem nepřekvapí (spíš překvapí ta naivní drzost satanova). Jak to ale bude s námi? 

Spiritualita? Dobrá – tedy spiritualita

          Když se snažím na skautských kursech pro vedoucí a instruktory, kde většina (cca 75%) účastníků přichází bez jakékoliv církevně zprostředkované zkušenosti, přiblížit, co je to duchovní život, zpravidla říkám tohle:  Duchovní život se týká každého člověka. V té nejzákladnější podobě je duchovní život totiž rozvojem naší dispozice ke svobodnému životu: je výchovou svobody k Pravdě a Lásce. Samotná dispozice svobody vytváří základ našeho lidství, naší lidské důstojnosti. Právě duchovním životem se vychovává a rozvíjí naše schopnost se správně rozhodovat a nést za tato rozhodnutí odpovědnost – tedy naše svoboda. V praxi – jelikož svoboda je v zásadě dispozicí rozhodovat se pro dobro a následně ho uskutečňovat – probíhá tato její výchova ve dvou rovinách: Předně jde o schopnost poznávání, co je vskutku dobré, správné – tedy jde o výchovu svědomí. Druhou rovinou je schopnost uskutečnit to, co poznáváme jako dobré nebo správné. Jde o to, že teprve svoboda projevená činem dochází svého naplnění. Prakticky to znamená učit se vytvářet dobré vztahy.

          Uvádím to proto, že spiritualitu chápu právě jako konkrétní vyjádření takto pojatého duchovního života: jako dialog a setkání. Samotný termín „spiritualita“ je dnes velmi frekventovaný a to tím více, čím nejednoznačněji se používá (viz například rozsáhlou a zajímavou debatu u Pavla Říčana v knize Psychologie náboženství a spirituality, Portál 2007). Spokojil bych se i s tím nejstručnějším vymezením spirituality jako hledání a prožívání posvátného (Říčan str. 288), kdyby nehrozilo, že sem bude zahrnuta například i „chemická mystika“ (tedy navozování transcendentních zážitků prostřednictvím halucinogenů). To by totiž znehodnotilo to, čím je spiritualita tak zásadně odlišná od virtuality. Čímže tedy?

Proč spiritualita není virtualita

            Do křesťanství mě jako první systematičtěji uváděl v mých sedmnácti letech Tomáš G. Masaryk. Skrze své spisy – pochopitelně. Znal jsem tedy i jeho „boj o náboženství“ a byl mi příkladem poctivé a statečné obhajoby toho, co je opravdu důležité. A vždycky bylo i bude. Když jsem mnohem později narazil u jisté větve protestantských teologů na živelný odpor k „náboženství“ a jejich opakovanému zdůrazňování, že křesťanství není náboženství, přišlo mi to dost umělé. Tehdy jsme bojovali s programově ateistickým režimem a jakýkoliv pozitivní drobek o náboženství mi byl vítaný. Ale posléze jsem pochopil (aspoň doufám), oč Karlu Barthovi a jeho následovníkům šlo: právě o to, aby se spiritualita – oni by řekli víra – nestala virtualitou. Ve vztahu k transcendenci totiž číhá právě to nejzáludnější nebezpečí „virtualizace“:  Buď „stvořit boha podle svého obrazu“ – tedy vymyslet si náboženství na vlastní míru, nebo postavit se rovnou na místo Boží – „budete jako Bůh“ (Gn 3, 5).

            Ta první slepá cesta je vlastní spíš nám, tradičně církevním křesťanům.  Dokonce i bez ohledu na to, jestli – tak jako nám katolíkům – zmizelo z lidových katechismů přikázání Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. (Gn 20,4-5), nebo tam zůstalo. Tu druhou slepou cestu – vlastní dnes „dobyvatelům“ a mnohdy i „závislákům“ virtuálních světů symbolizuje Second Life: Chtěli jste někdy žít ve světě bez pravidel a omezení? Bez fyzikálních zákonů, daní i obav ze smrti? Nebo prostě jen začít žít jinak? Život, ve kterém si člověk sám nastavuje „level“, vrací chybné kroky, aby vždycky mohl být vítězem. Bez odporu těch druhých. Jejich obtížné jinakosti, vůle a svobody.

            Spiritualita – pokud je skutečným duchovním životem – dobře ví o realitě Druhého, bere vážně jeho svobodu, unese její tvrdost, i když působí tolik bolesti. Zatímco virtualita je svět, vytvořený námi, je spiritualita odvážným vykročením do světa skutečné svobody, skutečného dialogu, skutečné bolesti. A jen díky tomu také skutečné lásky.

Jiří Zajíc

Zobrazeno 701×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio