Příležitostný blog pro vše, co souvisí s duchovním životem

Na Tvůj příchod čekáme

28. 12. 2011 21:26
Rubrika: Pro Christnet

            Možná jste na tom lépe, než já a se mnou kdekdo: totiž ačkoliv shánění dárků jsem vždycky věnoval čas až trestuhodně krátký a pokud jsem mohl, tak jsem všechno předvánoční „grunování“ a podobné „běsnění“ zaháněl za práh svého (našeho) bytu, přesto mi většinou zůstalo stále příliš mnoho „neodkladných“ povinností, závazků, úkolů a slibů až do vlastních vánočních svátků. Každému, kdo se vyzná v „dramaturgii“, je jasné, jak asi po takové přípravě-nepřípravě může člověk prožít „skutečnou vánoční radost a pokoj“. Nemůže. Zkrátka prožití vlastních vánoc bude takové, jaká byla adventní příprava.

            Ten druhý – a snad ještě větší – problém je v tom, že všechny křesťanské svátky (a tedy i období církevního roku) nás mají orientovat nejen k tomu, co se stalo, ale mnohem více k tomu, co se teprve chystá. Doba adventní tedy ukazuje nejen k tomu čekání na Ježíšovo narození v Betlémě, nýbrž – hlavně a především – na jeho definitivní příchod jako „Krále nebe i země na konci časů“. Zní to skvěle, má to ale háček. Ano – hák: To čekání se kolosálně protáhlo. Ježíš sice žádná konkrétní data neslibuje (na rozdíl od některých jiných spasitelů), ale není pochyb o tom, že prakticky všichni mu rozuměli tak, že jeho „druhý příchod“ je otázkou několika let – no, když hodně moc, tak deseti, dvaceti. Ještě několik generací trvalo, než to křesťanům došlo: Je to jinak – nebude to nic rychlého, musíme se zařídit na delší pobyt v tomhle světě. Poslední záchvěv byl ještě na přelomu prvního a druhého tisíciletí – a pak už s tím, že „konec světa je na spadnutí“, přicházeli jen fantastové a podvodníci.

            A přece očekávání příchodu – tedy adventu – bylo tím, co dynamizovalo život židovské pospolitosti uprostřed těch národů, pro které „už nic nového není pod sluncem“ – tedy společností s cyklickým pojetím času, kde se opakují v dějinách přírody i člověka jen staré známé motivy a nic skutečně nového nevzniká. Oproti tomu Jahve slibuje „Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte. Hle, činím něco docela nového a už to raší.“ (Iz 43,18-19) A dokonce se ptá: „Nevíte o tom?“ Dějiny v biblickém pojetí jsou skutečné drama: vzniká něco naprosto nového, protože Bůh je při díle a dokonce zve člověka jako svého spolupracovníka. Ještě Tomáš G. Masaryk měl odvahu jasně říci: Život není fraškou, není komedií, není tragédií, je dramatem, není nikdy bez velikosti, bez osudové logiky…. Jsme Boží spolupracovníci, dělníci na vinici Boží. Dokonce i novověké konkurenční ideologie ještě těžily s téhle víry ve skutečný růst světa. To, co bylo hnací silou marxismu, byla právě naděje na změnu, která promění nelidský svět ve svět, kde bude vládnout spravedlnost. Byla to „nitrosvětská utopie“, ale dokázala zapálit srdce miliard lidí.

          Dnes, na počátku 21. století, se brodíme troskami této důvěry v pokrok. Ideologové kapitalistického liberalismu soudí, že buď už nic se očekávat nedá, neboť nastává „Konec dějin“ – tak tvrdil Francis Fukuyama (a dnes už nejspíš ví, že se mýlil)nebo, jak mu oponuje Samuel Huntington, Střet civilizací. Jedno ani druhé k velkým očekáváním neláká. A očekávání u nás spojená s listopadem roku 89 se rychle proměnila v budování standardního kapitalismu, který i bez „tunelů“ a podobných našich vymožeností sám o sobě úběžníkem očekávání být nemůže. Většina lidí u nás je přesvědčená, že budoucnost světa je temná (viz výzkumy CVVM). Z jejich životního obzoru se ztratil smysl všeho dění.

           Je ovšem ohromný rozdíl mezi čekáním a očekáváním. Jen si zkuste cvičně vybavit, co vás jako první napadne v souvislosti s čekáním. Lékařská ordinace, zastávka autobusu, který jako z udělání nejede, svíravé pocity na chodbě před zkouškou. A pokud jsem se úplně netrefil, jistě se příliš nezmýlím v odhadu, že čekáme neradi. A protože dělat něco dlouho, co děláme neradi, je nesmírně obtížné, dříve nebo později se dostaví únava a následně otupělost. Úplně jinak je to s očekáváním. I když může trvat hrozně dlouho, nehrozí, že vyvane. Je nesené čímsi, co vzdáleností může dokonce sílit. Stručně řečeno – je nesené láskou. Prototypem očekávání je Penelope, jejíž očekávání nakonec přivede Odyssea přes všechny nástrahy domů.

            Jak jsme na tom my – křesťané? Patříme k těm, kteří unaveně hledají, kde se dá ještě něco ukořistit, zkonzumovat, něčím aspoň na chvíli zaplácnout beznaděj z toho, že náš „koráb“ bloudí odnikud nikam, nebo „naše duše vyhlíží Panovníka víc než strážní jitro?“ Můj oblíbený Pierre Teilhard de Chardin to vyjádřil přímo: „Říkáme stále, že žijeme v očekávání Mistra. Ale ve skutečnosti si musíme přiznat, že už nic neočekáváme.“ Pouhých dva tisíce let stačilo k tomu, aby rozhodující naděje křesťanství vybledla v životě jeho mnohých vyznavačů k nepoznání. Malátnost západního křesťanství je toho dokonalým důkazem. Jde prostě o to, abychom jako křesťané opravdu aktivně žili přípravou na Den Páně, kdy Kristus bude všechno ve všem. To naše očekávání nemůže být jen trpným vyčkáváním. Křesťan nesdílí přesvědčení, že „co se má stát, se stejně stane“. Jsme spolupracovníci Boží. Definitivní vítězství Boží, kdy celý vesmír bude proměněn výhní Trojiční Lásky, se neuskuteční bez nutného příspěvku nás, lidí. Jde o to, co svou důvěrou, láskou a službou pravdě „zachráníme pro věčnost“, protože jenom to je pro ni použitelné. Ano – věčnost začíná dnes.

Jiří Zajíc

 

Zobrazeno 837×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio