V nadávno skončeném tisíciletí poskytli křesťané celému světu – včetně sobě samých – několik pádných důvodů, aby křesťanství ztratilo mnoho ze své důvěryhodnosti. Ve svém dosud zdaleka nedoceněném Mea culpa je přehledně na popeleční středu roku 2000 pojmenoval papež Jan Pavel II. a několik jeho nejbližších spolupracovníků. Selhání vůči Židům, ženám, neevropským národům a civilizacím, dětem, chudým,… Jsem přesvědčen, že i po staletích, která nás mnohdy oddělují od těchto bolavých ran na těle Církve, se tato selhání poctivého křesťana stále hluboce dotýkají. A to navzdory tomu, že se pro mnohé z nich dají uvést lecjaké „polehčující okonosti“. Jenomže právě poctivé křesťanské vědomí dobře cítí, že zrovna „tudy cesta nevede“.
Utvrzuje ho v tom mimo jiné skutečnost, pro kterou je opravdu marné hledat nějaké „polehčující okolnosti“ – totiž rozbití jednoty křesťanského společenství. Hlavní sílu křesťanského svědectví shrnul autor Skutků apoštolských do průzračné věty: Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce. Ve druhém tisíciletí by místo toho mohla vývoj křesťanského svědectví charakterizovat věta: „Ti, kteří se považovali za křesťany, nezřídka věnovali hlavní úsilí tomu, aby své ostatní souvěrce usvědčovali z toho, že žádnými křesťany vlastně nejsou – a to někdy i za cenu jejich fyzické likvidace.“ Přitom rokování prvotní církve v Jeruzalémě o povinnosti obřízky znamenalo řešení mnohem závažnějšího teologického problému – totiž závaznosti Božího přikázání a z něj plynoucí celé dosavadní náboženské tradice – než drtivá většina teologických sporů druhého tisíciletí. Jak to, že tehdy nalezli tak nádherné řešení, zatímco v pozdější době se daleko podružnější rozpory staly zdrojem trvalého rozdělení, bolesti a nepřátelství?
Myslím, že stručnou odpověď tu podává předchozí papež ve své knize „Překročit práh naděje“: Je nutné neustále jednat pravdivě v lásce. To je – upřímně řečeno – nad lidské síly. Vždycky upadneme do jedné krajnosti: sekernictví, na které zdegeneruje pravdivost bez lásky, nebo povrchní rozbředlosti, v níž skončí pokus o lásku bez respektu k pravdě. Proto také Jan Pavel II. pokračuje: Znovuobnovení jednoty všech pokřtěných je tak ve svém důsledku Božím darem, a pouze naše vlastní úsilí nemůže této jednoty dosáhnout… Je nutné, aby lidský rod dosáhl jednoty prostřednictvím plurality, aby se naučil shromažďovat se v jediné církvi, i když v mnohotvárných formách myšlení a jednání, kultur a civilizací.
Jiří Zajíc
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.