Proč se děti křtí už jako malé?

       Proč se děti křtí už jako maličké? Není lepší, když by se pro křest rozhodly samy, až vyrostou a budou mít rozum? Můj kamarád je aktivní buddhista. Přitom ho jeho rodiče jako miminko nechali pokřtít. Připadá mi to takové divné.
(odpovědna Katolického týdeníku)

     Divná tahle praxe dnes připadá leckomu. Za základ všeho se pokládá svoboda (aniž se ovšem řekne, co se tím opravdu myslí) a „seberealizace“ – a tedy jakékoliv jejich omezení je minimálně podezřelé, ne-li nepřípustné. Křest udělený miminu, jež sotva přišlo na svět, se z tohoto hlediska jeví jako zvlášť křiklavé porušení „svobody“. Trvale se „předurčuje“ celoživotní orientace člověka. Dokonce se jeho duši vtiskuje „nezrušitelné znamení“.

     Když se na to podíváme střízlivěji, vidíme samozřejmě, že rodiče předurčují život dítěte v desítkách zásadních záležitostí, aniž by čekali, až „bude mít rozum“: učí ho hygienickým a stravovacím návykům, mateřské řeči, rozlišování dobrého a špatného, uvádějí ho do vlastní kultury a svého pohledu na svět. Pokud jsou rodiče skutečně věřící, pak nutně otevírají svým dětem i svět víry. Ta je totiž – z praktického hlediska – nejen charakteristická některými konkrétními počiny (jako například návštěvou bohoslužeb), ale hlavně tím, že se s Bohem v životě opravdu počítá. Právě chybění této zkušenosti – že Bůh je reálně působící láskou v dějinách našeho světa i v našich konkrétních životech – se mi nejčastěji ukazovalo jako hlavní handicap dnešních hledajících. Co se tedy víry týče, pak stačí jen zdravý pedagogický náhled, aby člověku bylo jasné, že věřící rodiče nemohou jinak, než ji svým dětem zprostředkovávat od narození. Pochopitelně, dá se to dělat různě: také tak, že ji děti v dospělosti s chutí odmítnou.

       Se samotným křtem je to poněkud komplikovanější. Původně se děti křtily po narození jednak proto, aby nebyly zatracené, kdyby zemřely jako nepokřtěné, jednak proto, že jim měla být křtem „vštípena víra“. Dnes máme o Božím milosrdenství přece jen přiměřenější představy, takže jsme přesvědčeni, že i pro nepokřtěné děti má Bůh dobré řešení. A skutečnost, že většina pokřtěných nakonec končí – alespoň v současných evropských poměrech – mimo církev (ne-li v lhostejnosti vůči Bohu), také klade otazník za jednoduchou představou o „vštípení víry“. 
       Malé děti smějí být křtěny jen „pro víru svých rodičů“. Víme totiž, že život přijatý jako zárodek při křtu, musí být opatrován a rozvíjen – má-li skutečně nést ovoce Božího dětství. Rodiče tedy na sebe přebírají ohromný závazek, že pro to skutečně vytvoří co nejpříznivější podmínky. Proto by měl být tento závazek velmi dobře uvážený. Jeho správným naplňováním vytvářejí předpoklady pro účinné působení Božího života v životě svých dětí. V opačném případě se stávají spoluviníky toho, že Boží sebevydání (tradičně nazývané milost) je promrháno.