Příležitostný blog pro vše, co souvisí s duchovním životem

Cesta k dítěti Ježíši

31. 12. 2010 20:38

Cesta k dítěti Ježíši

 

    Ježíšek – pro většinu Čechů stále ještě nezbytná rekvizita vánoc. Jsou ochotni kvůli němu uspořádávat ankety a výzkumy a radovat se nad tím, že drtivě vyhrává na Santou Klausem neřku-li Dědou Mrázem. Jako dospělí („nevěřící“) pak rozněžněle vzpomínají, jaké to bylo krásné, když „ježíšek“ nosil dárky – a podobnou budoucnost chystají i svým dětem.
    Avšak – může být Ježíšek, tedy Ježíš jako dítě, také něčím jiným? Skutečnějším? Něčím, co nebude odloženo mezi panenky, medvídky a krabice s legem? Může mít dítě Ježíš opravdový význam pro dospělé? A pro děti? Pokusím se ukázat, že na obě tyto otázky existuje zdůvodněná kladná odpověď.

     Nám, dospělým, dává Ježíšovo dětství šanci vzít vážně člověčenství vtěleného Syna. Skoro dva tisíce let trvající debaty teologů o „hypostatickém spojení“ božství a lidství v osobě Ježíše Nazaretského se praktické víry křesťanů dotýkají jen výjimečně. Napětí, které toto tajemství s sebou nutně ponese až do „skonání věků“, řeší praktická víra tím, že jej ruší ve prospěch rezignace na jeden z kořenů tohoto napětí: buď pokládá Ježíše za „normálního člověka“, ze kterého až tradice vytvořila Božího syna, nebo naopak za bytost zcela božskou, která jako člověk jen „vypadala“. Pro „pravověrné katolíky“ je mnohem běžnější ta druhá redukce: Ježíšovo lidství se jim zcela rozpouští v jeho Božství, je jenom dočasným závojem, do něhož se obléklo Ježíšovo Božství.
      
Nejde mi o teologickou debatu, ale o praktické důsledky takového chápání Ježíše. Jak je ho totiž možno potom opravdově následovat, když on se od nás i jako člověk nekonečně liší? Jeho aktuální poznání, prožívání i možnosti jsou při tomhle přístupu zcela mimo náš dosah. Místo, aby nás vtělení povzbudilo k tomu, že i my můžeme „činit veliké věci“, pokud budeme s Ježíšem spojeni tak, jako on byl se svým Otcem, jsme tímhle pojetím „uzemněni“ do „reálných“ podmínek naší lidské existence, kdy vlastně „nemůžeme nic“.
      
A tu nám pohled na dítě Ježíše otevírá jinou perspektivu: vtělení Syna není žádný trik, je Božím potvrzením toho, že naše lidství může být skutečně proměňováno jeho Duchem, že můžeme být skutečnými Božími spolupracovníky. Být skutečně dítětem Božím – to je právě ta nejvýhodnější pozice k pozvednutí lidství.
      
Pro nás vychovatele se pak také na Ježíšovi ukazuje, jak zásadní význam má pro člověka správně prožité dětství. To není nějaká etapa, která sice musí být, ale sama o sobě nemá význam. Z bohaté Ježíšovy zásoby postřehů, podobenství, obrazů i názorů k nám promlouvá citlivá vnímavost dítěte, které se dokázalo dívat, mělo kolem sebe podnětné prostředí a chápající zázemí. Zdravé dětství je důležitou podmínkou zralé dospělosti.

      A jakpak je to s možností dětí? Může být Ježíšek jejich opravdovým kamarádem? Někým, s kým opravdu prožívá svoje dny, s nímž řeší své problémy (a že jich děti mají habaděj) i svoje radosti a očekávání? Tady nechci příliš rychle zevšeobecňovat. Ale znám některá hodnověrná svědectví a mám i vlastní malou zkušenost, že tomu tak být může. Dítě Ježíš není žádná načančaná přeslazená figurka. To je správný kluk. K tomu vůbec nemusí být zlobivý (jak nám dnes skoro vždycky sugerují mediální obrazy dětských „sympaťáků“), ale rozhodně má smysl pro spravedlnost, má hlubokou citlivost pro všechny, kterým se nějak ubližuje, dokáže se pořádně postavit ke hrám i k práci. Neví, co je to nuda, protože má sám spoustu nápadů, jak s ní úspěšně zatočit. Myslím, že tohle je vážná výzva pro náboženskou pedagogiku – uchopit Ježíšovo dětství tak, aby bylo mnohem plodnější pro křesťanskou výchovu, než je tomu dosud. 

Zobrazeno 845×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio