Kdo skutečně vyhrává - a jak?

Kdo skutečně vyhrává – a jak?

Ve středu 7. dubna došlo při zápasu naší nejvyšší fotbalové ligy mezi Českými Budějovicemi a Příbramí k události, která dalekosáhle překračuje rámec jednoho fotbalového utkání. Dvacetiletý záložník Příbrami Josef Hušbauer už ve druhém poločase za stavu 0:0 zahrál neúmyslně rukou. A jelikož si toho rozhodčí nevšiml – na rozdíl od světově proslulých hvězd Maradony či Henryho, kteří s pomoci hry rukou dokonce dali rozhodující góly – se sám k tomu rozhodčímu přiznal. Sám své jednání posléze vysvětloval takhle: „Ta teč byla evidentní, takže jsem začal couvat do obrany. Když jsem pak viděl, že si toho rozhodčí nevšimli, musel jsem se přiznat. Bylo by to nespravedlivé a navíc trapné, protože to bylo hrozně vidět. V tu chvíli jsem si hlavně přál, aby z toho nebyla branka“ Kdyby to byl příběh pro čítanky mého dětství, tak by nejspíš právě tímhle skončil. Ale ve skutečnosti to teprve začalo. Rozhodčí totiž hru přerušil a z následující rychlé rozehrávky Příbram gól dostala. Poctivost do té doby nejlepšího hráče Příbrami byla po zásluze potrestána.

            Také to po zápase dostal spočítáno. Jeho kapitán Daniel Huňa to ohodnotil takhle: „Je to moc hezký, že to přiznal, ale nám to ublížilo, On je to hodný kluk, jenže tohle byla hloupost. Pánem jsou tady rozhodčí. Ve fotbale jde především o tři body.“ A trenér Příbrami Karol Marek byl dokonce ještě rezolutnější: „Pro mě je to klukovina. Ve fotbale vyhrávají ti vyčuranější.“ Večer sice předsednictvo Českomoravského fotbalového svazu udělilo Josefu Hušbauerovi cenu Fair play. Ale těžko tím smylo celkové vyznění téhle události – natož pak mrak, který visí nejen nad naším fotbalem, ale nad celou naší společností. Ostatně na dotaz, zda by to udělal znovu, zviklaný Hušbauer odpověděl: „Pokud to bude na naší půlce, tak asi ne. Budu nad tím víc přemýšlet.“

            Celé své klukovské mládí jsem prožil na fotbalových pláccích a dokonce několik let jsem hrál i závodně. Kopaná byla (a nejspíš dosud i je) v našich skautských oddílech významným výchovným nástrojem. Kolektivní hra, v níž přihrávka představuje úžasný prvek s duchovním přesahem a s možností, aby se v ní uplatnil ve prospěch týmu i ten, kdo hrát moc neumí. Jak se to všechno může zvrtnout v nástroj na lámání charakterů! Kam jsme to až dospěli, když lidé, kteří by měli mladého mimořádně nadaného fotbalistu podepřít v jeho snaze hrát poctivě, ho naopak potopí?! Myslím, že tohle je první „vzkaz“, který z toho pro nás – křesťany zvlášť – plyne: Mějme dostatek všímavosti i odvahu podpořit každého, zejména dítě a mladého člověka, který se zachová správně.

            Ten druhý – poněkud méně zjevný, ale o to zásadnější – odkaz téhle události, se týká toho, kdo to tedy vyhrává – a nejen ve fotbale. V životě. V dějinách světa. Zkušenost toho, že se nevyplácí jednat fér, je tíživým dědictvím pro každého, kdo to zažije. Naše povrchní a příliš zjednodušující „apologie“ důvěry v Boží pomoc snadno poselství o Prozřetelnosti blamují. Myslím, že není mezi námi mnoho těch, kteří stále ještě plně důvěřují v možnost reálného Božího působení v našem světě a našem životě. Účinná křesťanská formace musí zahrnovat i odolnost pro situace Božího mlčení a Jeho (doufáme jen zdánlivých) porážek. Velikonoční událost, k níž se právě nyní i v církevním roku vztahujeme, je určujícím klíčem k pochopení nejen toho, kdo vyhrává, ale i toho, jak se vyhrává.

Jiří Zajíc