Čas příhodný je tu

Čas příhodný je tu

            V souvislosti s nástupem nového pražského arcibiskupa Dominika Duky se opakovaně vyskytuje – tu jako doporučení, jindy jako příslib nebo očekávání – že by se naše církev měla „otevřít“. Znovu na to téma hovořil otec arcibiskup i v sobotním setkání s novináři. Vyjádřil přitom zásadní – a pro mnohé přítomné možná i překvapivou myšlenku, že ono „otevření se“ v prvé řadě znamená schopnost druhé brát opravdu vážně, naslouchat jim, nehrát si na „majitele pravdy“, kteří jediní spolehlivě vědí, co a jak by měli druzí dělat. A dodal, že k tomu je potřeba také z naší strany opravdové kompetence – tedy schopnosti vstupovat do dialogu s druhými se znalostí věci, dostatečnou empatií i odvahou revidovat vlastní pozice, když neobstojí vůči primátu pravdy.

            Nic z toho není vlastně nějakou novinkou. Přece ve známém úvodu k možná nejdůležitější konstituci 2. Vatikánského koncilu stojí:  „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu… Proto také toto společenství cítí, že je opravdu těsně spjato s lidstvem a jeho dějinami.“

            Otázkou tedy je, proč jsme na téhle „cestě dějinami“ zatím tak málo postoupili. Mnohé ve svém komentáři v internetovém magazínu Christnet ke jmenování Dominika Duky pražským arcibiskupem trefně nadepsaném „Nový pastýř, staré ovce“ přesně vystihuje Max Kašparů. Mimo jiné tam říká: „Nový arcibiskup zdědil náboženskou praxi, která je v postupném a znatelném úpadku.“

Za sebe bych to shrnul takhle: v desítkách podob nás svazuje strach. Strach o sebe a ze sebe. Tedy z vlastní zranitelnosti i svých temných stránek – ale také ze sebe navzájem. Do doby, která je zavalená strachem ze všeho možného – a proto se tolik snaží unikat do zábavy, konzumu i „zapomnění“ – přinášíme častokrát místo „radostné zvěsti“ svědectví o vlastním strachu, ačkoliv víme, že „pravá láska strach zahání“. Pokud se v prvé řadě nedokážeme opřít o Ježíšovo „Nebojte se!“, k žádnému „otevření se“ naší církve nedojde. A to by byla skutečně velká škoda, neboť očekávání k nám vysílaná jsou velká a „čas příhodný“ je tu.

Jiří Zajíc