Křesťanské portfolio (6)

        Po jistém váhání sem přidávám i tento poslední příspěvek, který je reakcí na specifickou, byť logickou námitku: Zda my, křesťané, přece jenom nepřetěžujeme onu Ježíšovu jedinečnost. Ono je to skutečně pohoršující a na první pohled namyšlené, znicotňující jakoukoliv aleternativní duchovní cestu - koncentrovat křižovatku dějin vesmíru do jednoho člověka,  v tak neparný prášek vůči celému kosmu.
       V dobách, kdy "svět" byl jen kouskem známé země, nad kterým se klenula "obloha", nad níž už svět končil, nebylo tak neuvěitelné, že by záchrana světa mohla probíhat na té naší zemi. Ale dnes, kdy víme o ohromných rozhohách vesmíru, známe jeho stáří (cca 15 miliard let), každou chvíli se dovídáme o objevech nových a nových planetárních systémů? Na tuto námitku se musíme snažit poctivě reagovat - i s rizikem, že naše odpověď se bude hodně lišit od představ vyrostlých ve "světě", kterému bylo pár tisíc let, který končil mořem pár set kilometrů od nás a kupolí, na níž byly přilepené hvězdy. ;-)

Pán - dodatek pro Petra P. :-), 11.8. 2003 3:28:13

Jiří Zajíc        , [email protected]

Pokusím se ještě něco v kontextu s předchozím dodat, Petře, k Tvým dřívějším otázkám, které kontextuálně patří právě sem:

Nenarodil se už dřív nebo jinde?

Uvažme přitom velikost a stáří vesmíru a všechny triky s časem. Země asi nebude jediná planeta s životem. Není to divné, omezovat se právě na tento jediný výskyt?

JZ:

Převedeno do pojetí, které tu vydávám (:-)) za obsahové portfolio křesťanského "věření", se ptáš, zda se Syn nevtělil (nevtěluje) ještě jindy a jinde skrze bytost Homo sapiens sapiens nebo (mimo planetu Zemi) skrze bytost srovnatelnou.

Myslím, že prvoplánově vzato ne – a to proto, že matematicky řečeno "funkce vtělování" - z hlediska úrovně kvality personality, skrze níž ke vtělení jako průlomové události dochází - je prostá.

Nevidím důvod, proč by se Bůh zdržoval vytvářením repetic. Předpokládám, že jakmile to umožňuje míra svobodně vyjádřeného souhlasu (důvěry) na straně stvoření, už se Bůh vtěluje na té maximálně možné rovině personality.

Přeloženo do lidské řeči ;-)):

V Ježíši Nazaretském se Syn vtěluje jako člověk ihned, jakmile se v celém stvoření sebrala míra důvěry přiměřená svobodě jednoho člověka.

Tím člověkem je Ježíšova matka Marie. Její Fiat korunuje všechny do té míry v celém stvoření vyjádřené "vzdechy" důvěry (jedno, zda pocházející od předků Mariiných nebo odněkud ze Síria).

Z hlediska Božího vtělování tvoří stvoření jediný celek, kde se všechno týká všech. (tak jako při transfuzi není podstatné, kde přímo začala do těla proudit nová krev – dopad to má pro celou bytost)

Zatímco se v minulosti leckdos ptal, proč se Ježíšem vtělil Bůh tak pozdě, myslím, že Boží pozice je právě opačná: spěchá, jak jen to jde (ostatně jako každý otec, které má milované dítě v průšvihu).

A ve fázi, v níž jsme teď, nejde už o samotné vtělení skrze jednotlivou bytost typu Homo sapiens sapiens (to se ostatně děje nejbezprostředněji skrze křest – ale jistě i skrze lásku - viz Pán - část 3)), nýbrž o vytváření společenství. Čili další kvalitativní expanze se bude týkat personality typu společenství – což ovšem my, jako personality nižšího stupně, nemůžeme vidět jakoby zvnějšku (neboť my jsme v tom skrz naskrz namočení, my jsme uvnitř).

Jistě, že tohle všechno jsou spekulace daleko za hranicí běžného křesťanského věření. :-))

Nicméně považuji za poctivé pokusit se hledat odpověď na pochopitelnou otázku, kterou je nutno položit ve chvíli, kdy se jednak zjišťuje, kolik už bylo vykonáno (a je dále konáno) i v jiných spirituálních cestách na planetě Zemi, jednak je zřejmé, že privilegium planety Země může být nanejvýš relativní a dočasné – nikoliv absolutní z hlediska celých dějin vesmíru (tak, jako dnes není centrem křesťanství Jeruzalém - a v dohledné době nebude ani Řím).