Překvapení jménem Benedikt

            Jsou necelé dva dny po odletu papeže Benedikta XVI. z naší země, což je příliš krátká doba na skutečné zhodnocení toho, co se to „vlastně“ a „opravdu“ stalo. Proto ani moje ohlédnutí za jeho návštěvou nemůže mít větší ambici než poukázat na několik momentů, které nešlo přehlédnout, a pokusit se podívat trochu pod jejich povrch.

            Slunečná návštěva

            Celou dlouhou dobu přípravy (původně jsem chtěl tohle slovo dát do uvozovek, ale z dalšího bude jasné, proč to nakonec neudělám) jsem se k téhle návštěvě držel v určitém lehce kritickém odstupu. Upřímně řečeno, měl jsem obavu, aby to nebyla blamáž. Katolíci jich v posledních deseti letech u nás zažili dost – a já jsem byl v tom častokrát namočený jako ten, kdo se hodně snažil, aby tomu tak nebylo. Skutečnost Benediktovy návštěvy ale byla lepší, než se dalo vůbec očekávat. To krásné sluneční počasí, jako by se usadilo i v srdcích významné části našich lidí – nejen těch, kteří na tuhle návštěvu toužebně čekali. Západní média předem psala, že papeže čeká chladné přijetí „ateistických Čechů“. To, co se ale uskutečnilo, bylo na naše česko-moravsko-slezské poměry malým zázrakem. Ukážu to na třech symbolických faktech:

·         Byl tohle Václav Klaus?

Nejen, že náš prezident (většinou i se svou chotí, s níž ho jinak vídáme velmi zřídka) se papeže téměř nepustil – byl s ním téměř neustále, mnohem víc, než kolik předpokládá běžný protokol o účasti hlavy sátu při papežově návštěvě, ale dokonce tento důrazný zastánce vlády „neviditelné ruky trhu“ nalezl mezi papežovým a svým postojem „zásadní shody“. Bylo to tak nápadné, že opakovně se redaktoři ptali, zda nedošlo u Václava Klause ke konverzi. Nu, Tomáš Halík nevyloučil, že se zázraky dějí, a Miloslav Vlk si realisticky počká na následné činy;-)

·         Jak je to s ateistickým národem?

Opakovaně jsem i na stránkách ChristNetu poukazoval na to, že sociologická šetření rozhodně nepotvrzují obraz Čechů jako „ateistů“. Nejčastější je tu ve skutečnosti určitý „něcismus“ (který ví, že je „něco nad námi“, ale rozhodně ne Bůh) a pak to, co se odborně nazývá „okultismus“ – tedy víra v kdejakou ptákovinu, horoskopy počínaje a konče neuvěřitelnou směskou střípků pohanství, křesťanství, buddhismu, transcendentální meditace a všech možných new ageovských rekvizit. Ale Benediktu XVI. se podařilo oslovit lidi daleko za hranici katolické církve. Prý češtinou a skromností. Ale jistě za tím bylo mnohem víc. Svědčili o tom policisté, kteří na jeho návštěvu dohlíželi, vojáci, řidiči autobusů, úředníci. Nepochybně většinou jen na chvíli, ale přece. Jak to pěkně vystihuje třeba tohle svědectví jednoho z redaktorů MfDNES: Má účast v kostele se dosud omezovala na nějakou tu vánoční mši, občas pohřeb. Přesto jsem šel dobrovolně na papežovu mši na brněnském letišti. A nelituji toho. Ne že by se na mém vlažném vztahu k církvi něco výrazně změnilo. Ale ta otevřená radost tisíců lidí ze společné víry je prostě fascinující.

·         Kdo očaroval naše média?

Ti, kdo mě znají, vědí, že jsem častým a důrazným kritikem práce našich médií. Měl jsem možnost dobře je poznat jak zevnitř (především coby redaktor ČRo a člen Rady ČT), tak i zvenčí (například jako analytik RRTV). To, jakým způsobem tentokrát média hlavního proudu – tedy celoplošné televize a celostátní deníky (včetně svých internetových verzí) pojala tuto událost, se naprosto liší od všeho, co jsem doposud za posledních 20 let zažil. Zajímalo by mě (a budu se snažit to ještě časem analyzovat), jakou roli v tom hrálo to, co předvedla Česká televize na zpravodajském kanálu ČT24. Tam se totiž odvysílalo mnohé – a objevili se mnozí – pro něž za celou tu předchozí dobu „nebylo místo“ ve vysílání. Nejde o detaily, ale o celek – a ten byl skutečně monumentální: konečně byla představena církev a křesťanství dostatečně komplexním způsobem. MfDNES nebo aktualne.cz se tomu snažila určitým způsobem též dostát, ale možnost televizního vysílání v reálném čase reagovat na spoustu informací a „na místě“ je opravovat, doplňovat či jinak zpřístupnit a učinit nositeli pravdy byla opravdu impozantní. O Tomáši Halíkovi bylo řečí už dost (Semínův blogový článek je jen paradoxní tečkou za debatou potvrzující, že byl správně vybraným hostem provázejícím většinou vysílání), ale i řada dalších hostů – příkladně proděkan KTF UK Vojtěch Eliáš (mj. jeden ze skautských duchovních), historik Jaroslav Šebek a dokonce i Míla Fiala – byli na výši situace. Tvář v tvář tomu následné výkřiky, jako třeba tenhle Ivana Breziny (Slova Josepha Ratzingera mají smrtící potenciál), jsou jen stínem, který dává vyniknout slunečním paprskům…

Zkrátka – v téhle návštěvě skutečně převzal režii „někdo vyšší“. Protože vycházelo i to, co by žádný z lidí nebyl schopen zajistit: od krásného počasí, přes minimum organizačních potíží až k setkání několika příznivých okolností, které vytvořily skutečnou událost. Prostě se ukázalo, že příprava – zejména ta modlitební – skutečně přinesla ovoce.

Benediktovo poselství

K tomu se bude třeba v klidu opakovaně vracet. Teď jen upozorním na tři nepřehlédnutelné důrazy:

·         Naděje

Benedikt o ní jen nekázal – on ji – jistě k překvapení mnohých i ztělesňoval. Naděje vyrůstající z nezdolného přesvědčení o tom, že navzdory všemu zdání je Bůh Pánem dějin. Ano – právě těch našich dějin, které se zdají být tak Bohu vzdálené. Myslím, že v tomhle je důsledným pokračovatelem linie, která započala Janem XXIII. a přes Jana Pavla II. dosahuje až k dnešnímu papeži. Totiž obnovené důvěry v Prozřetelnost. I když Bůh zdánlivě mlčí a mnohé je výsměchem Jeho záměrům s člověkem i dějinami, neztratil vládu nad svým stvořením. Ano – vládu, která se svým stvořením spolutrpí, ale která přesto je schopná prosadit s respektem ke svobodě stvoření své záměry. Papež nám tím – každému osobně položil otázku: Jsi ty ztělesněním naděje? Nejsme naopak příliš často ovládáni náladou toho, že „se nic nedá dělat“?

·         Češi v Evropě

Na jedné straně sv. Václav a opakované připomínání naší nedávné historie, kdy jsme dostali šanci žít ve svobodě – na druhé straně neustálý zřetel k tomu, že jsme součástí mnohem většího celku. V prvé řadě Evropy. Právě naše historie nás zavazuje, abychom nebyli jen „vezoucími se pasažéry“, které zajímá pouze to, kolik ze společného projektu sjednocené Evropy „trhnou“. Právě tahle sjednocující se Evropa je prostorem, ve kterém mám uplatit a rozmnožit svoje dědictví. Dědictví, které zatím ostatním hodně dlužíme.

·         Identita a otevřenost

V Benediktových kázáních i ve způsobu, jakým vycházel naproti ostatním lidem (ze svého introvertně-profesorského světa), byl významný aspekt dialektiky vlastní identity a současné otevřenosti vůči druhým. Identita opřená o intimní spojení s Ježíšem Kristem Vzkříšeným, skrze něhož jsou zachraňováni všichni – ať jej zjevně vyznávají nebo ne – je bytostně dialogická, a proto otevřená i k těm, kteří s námi nesdílejí naši víru. Mezi akademiky či nekatolickými křesťany se Benedikt pohyboval se zjevnou lehkostí toho, kdo je neustále připraven vést přátelský dialog. Poučený a přátelský. A tím jsem se dostal k závěru svého článku.

Výzvy

Uvedu jen dvě, které by možná rychle zapadly – a přece jsou úplně zásadní. Předně je to výzva naší katolické církvi. Nešlo přehlédnout, že oproti papežovi zůstala celá naše česko-moravská „církevní reprezentace“ hodně ve stínu. Vypadalo to z vnějšího pohledu (zejména médií a nekatolické společnosti) skoro tak, jako by Benedikt XVI. probudil české katolíky z nějakého ochromení či spánku. A jako by na vině byla především církevní elita, která na rozdíl od papeže tohle vůbec neumí a je to jen jakýsi sbor více méně neúspěšných církevních úředníků. Nejvíc – a velmi nespravedlivě – to odnesl kardinál Miloslav Vlk, kterému média připsala jen samé neúspěchy (na základě jeho vlastní sebekritiky) a dokonce spekulovala o tom, že dostal od vatikánské delegace vyčiněno. To je samozřejmě omyl, ale přece jen to nám všem klade otázku: Proč působíme jako církev tak bezbarvě, ospale, nezajímavě, že nás najednou naši spoluobčané nepoznávají, když přijede papež? Jde právě hodně o nedostatek identity a otevřenosti – tedy toho, co Benedikt navzdory své zjevné neokázalosti a skromnosti projevil v míře vrchovaté. To je pro nás skutečně velká výzva.

A pak je tu impulz, který pochází od Václava Bělohradského – jemuž mnozí ustrašení a uzavření katolíci sice nemohou přijít na jméno, ale jemuž rozhodně je třeba pozorně naslouchat, protože je poučeným a inspirativním kritikem. Jde o jeho opakovanou myšlenku, že případný 3. Vatikánský koncil by měl řešit problematiku skutečného statutu přírody. Ano, pro nás je stvořením. Dokonce stvořením nemocným hříchem – aspoň u sv. Pavla je to nepřehlédnutelné (Ř 8,19-22). Ale do učení o „přirozenosti“ se to už promítá jen polovičatě – protože právě to, co je napadeno hříchem, je též samotná „přirozenost přírody“. Zkrátka příroda sama nemůže být měřítkem toho, co je správné a jak „to má být“. Ukazuje se to, nač i tady čas od času poukazuji: Potřebujeme mnohem přiměřenější pojetí Adama, než jaké nám zanechalo myšlení, pro které Země byla prakticky celý světem a vesmír jen drobným vylepšením oblohy, která byla kupolí Země. Pak totiž budeme schopni daleko konzistentněji hájit například tak praktické věci, jako že homosexualita opravdu, ale opravdu není jen variantou zdravého sexuálního vývoje. ;-)

Jiří Zajíc