Příležitostný blog pro vše, co souvisí s duchovním životem

Kdybychom pomohli doufat i jen jedinému člověku, nežili jsme nadarmo

31. 5. 2008 0:09
Rubrika: O naději
18. září 

            Dnešním dnem zahajujeme druhou polovinu našich malých ranních setkání inspirovaných rozpoznáním francouzského básníka Charlese Péguyho, že "naděje je malá holčička, kterou je třeba budit každého rána." K tomu, že jsem se rozhodl nabídnout vám téma "naděje", mám samozřejmě i důležité osobní důvody. Už jsem to říkal poprvé: kdyby má naděje jen trochu zaspala - a nepředběhla všechny obtíže mého každodenního života - nejspíš bych ani nevstal. Ale ty důvody, pro které jsem se tak rozhodl, nejsou jen mé vlastní. To ukazovaly výroky, které vybírám z knížečky "Myšlenky moudrých o naději". V prvním týdnu se zabývaly tím, jak naděje vypadá. Druhý týden pak tím, proč je pro nás osobně důležitá. A na tento týden mám připravené výroky o tom, že naše naděje je důležitá i pro ostatní, dokonce pro celý svět.

           Začnu výzvou autora, který ve svém životě musel osvědčit nesmírnou sílu naděje. Je jím Martin Luther King, muž s nímž se právem spojuje proměna pohledu Ameriky na černochy. Nebylo mu ještě osmadvacet - a už stál v čele mnohamilionového hnutí, které chtělo pokojnou cestou otevřít černým obyvatelům Spojených států cestu k lidské důstojnosti. A navzdory všemu, co se zdálo tuto touhu pošlapávat a měnit v nereálný sen, se nakonec proměnila ve skutečnost. Okolnost, že dlouhodobě nejoblíbenějším představitelem veřejného života v USA byl náčelník generálního štábu černoch Colin Powell, o tom hovoří nad jiné výmluvně. Je to dokonalý zázrak, když si uvědomíme, že ještě před padesáti lety nesměl v Americe černoch sedět s bělochem v jedné restauraci jenom kvůli tomu, aby svou barvou pleti onoho bělocha  nepohoršoval.

           Tak tenhle "černošský Gandhi" - jak mu říkali - Martin Luther King, nám vzkazuje: "Kdybychom pomohli doufat i jen jedinému člověku, nežili jsme nadarmo." Možná se na první poslech vám teď mohlo zdát, že je to až takové přecenění naděje. Jenomže - ono to vůbec tak snadné není. Nejde totiž o to, někoho na chvíli uchlácholit. Usmát se na něj a optimisticky mu sugerovat: "Však ono to nějak dopadne dobře. Nic se nejí horké, nevěšte hlavu." Ne, že by někdy i tohle nebylo důležité a dobré. Jenomže Matrin Luther King má přece jenom na mysli skutečnou naději. A to - jak jsme si řekli - je trvalý postoj otevřenosti k budoucnosti, který se neupíná k tomu či onomu řešení, nýbrž naopak ví, že skutečnost obsahuje řešení, o kterých se člověku ani nesní.

              Nevím, jestli jsem já někomu pomohl k takovému postoji. Ale vím, jaké to bylo, když k takovému postoji někdo pomohl mně. Bylo to v době, kdy jsem právě překročil dvacítku a ze všech stran se na mě valily pohromy. Vyhození ze třetího ročníku vysoké školy, na oddíl malých kluků jsem zůstal sám, ilegální schůzky mládeže s estébáky v zádech, konflikty s rodiči, trápení s blízkými... A tehdy mě zachránilo několik málo okamžiků s naším oddílovým lékařem  Očkem. To byla jeho přezdívka. Byl totiž mimo jiné špičkovým očním lékařem. Jenomže tenkrát uzdravil moje vnitřní oči. Nevím vlastně ani, co mi řekl. Pamatuji si jen jednu větu: „Neboj se, já jsem to taky zažil.“ Podstatný byl jeho pohled. A to, co z něj vycházelo. Naděje. V tom to totiž je: druhé mohou naučit doufat jen ti, kteří sami žijí nadějí.

Zobrazeno 1399×

Komentáře

Andrea Hýblová (Neposeda)

Tak se mi zda, ze jste s papezem psali tu encykliku o nadeji spolecne!

Neuš

No je to krásné, gratuluju k naději a vynasnažím se tu svou nikdy nenechat - dlouho - spát.

janek2

To je krásné. A zvlášť ten závěr.
I já jsem měla to štěstí, že mi přišli do cesty lidé, kteří mi dodali naději. Kéž bych i já dokázala poslat jí velký kus zase dál.

Zobrazit 3 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio