Jen ti, kdo doufají, dokáží účinně přemáhat zlo

20. září 
              Když jsem rozmýšlel koncem srpna tenhle svůj cyklus malých ranních setkání věnovaných probouzení naděje, tak jsem samozřejmě uvažoval o tom, co by nás v letošním září mohlo potkat. Také své úvahy píši většinou jen pár hodin před tím, než je slyšíte. Přesto jsem skutečně netušil, že ta dnešní myšlenka o naději tak přesně bude souviset s tím, co se právě děje. Mám na mysli start pražských jednání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky - a k nim zaměřených protestů. O ty - jak se ukáže, půjde hlavně.
           Na dnešek jsem si totiž pro Vás vybral z knížečky Myšlenky moudrých o naději výrok Bernhadra Häringa „Jen ti, kdo doufají, dokáží účinně přemáhat zlo.“ Sám autor - nedávno zemřelý špičkový německý morální teolog - by mohl sloužit jako vzorový příklad toho, jak toto rozpoznání naplňovat. Významně k tomu přispěly dramatické okolnosti válečných let, kdy jako polní kaplan absolvoval celé tažení na východní frontě. A tam, doslova v kotli zla a beznaděje, dokázal postupně překonávat propasti, které vyhloubila nenávist mezi Němci a Rusy i mezi Němci navzájem. Byl to - řeknu-li to trochu nadlehčeně - velmi dobrý trénink pro jeho další působení. Stal se totiž na celá desetiletí kamenem úrazu pro mnoho svých souvěrců, kterým na rozdíl od něj chyběl jeho hluboký vhled do duše člověka i tomu odpovídající laskavá moudrost.
            A tak tváří v tvář těm, kteří dnes protestují - a hlavně se chystají velmi vehementně protestovat - proti „globalizaci“ a proti Mezinárodnímu měnovému fondu a kdekomu a kdečemu dalšímu, se hlavně ptám: „Dobrá, vážení - protestujete. Ale co je vaší nadějí. Več vy skutečně doufáte? Není ten váš protest, mnohdy dost agresivní, spíš znamením beznaděje, než naděje?“ Málokomu, kdo zůstal člověkem, můžou být lhostejné údaje o nárůstu počtu chudých na naší planetě, alarmující stav ničení přírody a dalších neobnovitelných zdrojů, naprosto nekontrolovaná a dosavadními prostředky i nekontrolovatelná moc nadnárodních společností. Jenomže nestačí volat : „Tohle nechceme!“ Ještě důležitější je nabídnout alternativu. A ta nesmí být nijak laciná. To přeci každý myslící člověk vidí. Nás už před tím, co oprávněně nechceme, nezachrání nějaké levné triky a drobné úpravy. Skutečná změna k lepšímu bude určitě bolet. A právě proto tolik záleží na naději. Bez ní člověk dokáže nanejvýš bořit, ale nic jiného, lepšího nevytvoří.
            Už jsem tu jednou připomenul skvělý velkofilm o Gandhim. Je tam i nesmírně tvrdá a burcující scéna: protestující Indové celý den ve čtyřstupech přicházejí k bráně solivaru, tam si nechají rozbít hlavu - aby po nejnutnějším ošetření si šli znovu pro další ránu. Na první pohled naprostá beznaděj. A přece tato událost znamenala definitivní zvrat. Nejen ve filmu - i v realitě. Klíč k porozumění, kde se brala ona síla, prozradil Mahátma Gandhí v jedné z nejtěžších chvil svého života, když držel hladovku uprostřed bratrovražedné války indických hindů a muslimů. Americké novinářce, která nechápe, jak to všechno mohl a může ještě vydržet, Gandhí říká: „Když se dívám na celé lidské dějiny, tak vidím, že navzdory všem dílčím porážkám nakonec vítězí pravda a láska. To je má naděje.“
            Takže - to je výzva nám všem - ať budeme v následujících dnech protestovat či nikoli: Jaká je naše naděje? Protože - „Jen ti, co doufají, dokáží účinně přemáhat zlo.“