Recept proti nezaměstnanosti církve
Podle posledního průzkumu agentury STEM se dnes u nás lidé nejvíce obávají nezaměstnanosti. A protože mám s ní docela čerstvou vlastní zkušenost, mám pro tuhle obavu i docela zdůvodněné pochopení. Ono totiž nejde jen o zcela praktický a bezprostřední problém, zač člověk uživí sebe a případně lidi, kteří na něm závisejí, ale taková situace se dotýká samotné důstojnosti člověka: Společnost mu dává najevo, že o něj, o jeho službu vlastně nestojí.Proto za vhodnou inspiraci pro to naše dnešní setkání pokládám životní příběh muže, který svou kariéru odstartoval jako nezaměstnaný v našich Prachaticích a skončil ji v americké Filadelfii jako uznávaný biskup a posléze vůbec první americký občan prohlášený za svatého. Jan Nepomuk Neumann. Na dnešek připadá jeho svátek, ale nepředpokládám, že většině z vás by s tím jménem hned naskočilo něco určitějšího – třeba jako se jménem knížete Václava, jeho babičky Ludmily nebo princezny Anežky. On tenhle Jan Nepomuk – syn německého tatínka a české maminky – vlastně předběhl svou dobu skoro o sto padesát let. Je to totiž člověk, který se velmi dobře hodí do našeho věku. Ať naši přítomnost charakterizujeme jako informační společnost, tekutou modernitu nebo globalizaci, jde v podstatě o totéž: nic z toho, co se ještě donedávna považovalo za samozřejmé a platné – samozřejmě neplatí, většina z dosavadních hranic mizí – zatímco se vytvářejí hranice úplně jiné (většinou čím méně viditelné, tím neprostupnější), - a vzniká cosi nového, o čem bezpečně víme hlavně to, že to tu ještě nebylo.
Mladého muže z Prachatic zastihl v Americe 40. let 19. století právě start toho, co se potom ve století 20. projevilo jako „americký zázrak“. Jako to vždycky bývá v době přelomů, nejdřív se zdálo, že navrch mají ti, jejichž doba ve skutečnosti odchází. A typická byla i reakce většiny lidí na takovou situaci rozpadu dosavadních opor a nejistot z budoucnosti: snaha uniknout tomu všemu zábavou. I tady vidíme, že dnešní tendence západní společnosti vyjádřená známým bestsellerem Neila Postmanna Ubavit se k smrti není zas až tak originální.
S tím vším si Jan Nepomuk Neumann poradil způsobem, který mně skutečně plní obdivem a nadšením. Opíral se o tři základní prvky: vsadil na výchovu a vzdělání, na trvalou péči o děti a mladé lidi. Ještě po osmdesáti letech, když se zahájil proces jeho blahořečení, si na to živě vzpomínali ti, kteří ho zažili jako šesti či osmiletí chlapci. Za druhé – přijal životní styl lidí, kteří jej především obklopovali a kterým chtěl pomáhat – tedy lidí chudých. Jako biskup by si byl býval mohl dovolit úplně jiný standard – a také to od něj mnozí z místní elity ve Filadelfii očekávali. Jenomže on raději riskoval pohoršení u bohatých, než aby ztratil chudé. Na konci života se pak ukázalo, že tím získal obojí. A konečně: Neúnavně chodil za druhými – nečekal, až oni přijdou za ním.
V tomhle všem byl mimořádně vynalézavý, obětavý a ještě se smyslem pro humor. Je známé, že v době, kdy se rozhodovalo mezi ním a druhým kandidátem o tom, kdo bude biskupem v Filadelfii, prosil své farníky, aby se za tuto diecézi modlili, neboť jí hrozí vážné nebezpečí – totiž, že se stane jejím biskupem on.
Církvi v dnešní době sice úplně nehrozí, že se stane v západní civilizaci „nezaměstnanou“ – neboť tahle civilizace celkem jasně ví, že církev potřebuje pro to, aby se přece jen někdo staral o ty, o něž se ostatní už starat nechtějí. Dokonce i Češi jsou přesvědčeni, že se církev hodí k péči o staré, nemocné, společensky deklasované lidi. Pokud by ale církve chtěly v dnešním světě hrát roli více odpovídají jejich skutečnému poslání, pak jim Jan Nepomuk Neumann nabídl recept, který prověřil vlastním životem:
Nečekat, až druzí přijdou za námi. Vyjít upřímně naproti dnešním lidem. Nemaskovat svou zranitelnost a skutečně nechat na sebe dopadnout bolesti dnešního světa. Nést je trpělivě s láskou a porozuměním. A tak účinně osvědčit svou víru i svou naději.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.