Proti bolestem duše jsou jen dva léky: naděje a trpělivost

5. září

           Jsem rád, vážení posluchači, že už vás podruhé můžu uvítat u našeho malého ranního setkání na stanici Vltava. A protože je dost možné, že zdaleka ne všichni z vás byli na příjmu i včera touto dobou, připomínám, že každý všední zářijový den bychom se tu měli pět minut před sedmou potkat. A že mottem těchto našich schůzek by mělo být to, co francouzský spisovatele Charles Péguy říká o naději ve své básni „Ta jediná je paní - chudoba“.  Tam hned na začátku totiž stojí: „Víra je ta, která drží dobré od věků do věků. Láska je ta, která se dává od věků do věků. Ale má maličká naděje - to je ta, která vstává každého rána.“
        A tak se pokusím vám nabídnout inspiraci k tomu, abyste se i vy po ránu mohli potkat se svou nadějí. Za průvodce jsem si k tomu přizval knížku „Myšlenky moudrých o naději“.  Tentokrát jsem vybral citát od autora, jehož jméno určitě budete znát. Ovšem z úplně jiné souvislosti, než v jaké se s ním potkáme teď. Jde totiž o Pýthagora ze Samu - čili právě onoho muže, po kterém je nazvána věta o vztahu stran v pravoúhlém trojúhelníku. Což - jak se obávám - bylo znamením naděje pro málokoho. Ovšem ona Pythagorova věta, kterou vám předložím teď,  má k naději vztah velmi těsný. Pythagoras - od jehož smrti letos uplynulo už dva a půl tisíce let - byl totiž především filosof - a teprve potom matematik, fyzik a co já vím, co ještě. Nu a zde je ono jeho naučení: „Proti bolestem duše jsou jen dva léky: naděje a trpělivost." 
        Trpělivost se běžně netěší příliš dobré pověsti mezi lidskými schopnostmi. Jednak už samo to slovo v sobě obsahuje základ slova „trpět“ - a komu by se to chtělo, jednak lidem připadá příliš pasivní. Jenomže obojí je omyl. Trpělivost nás jednak chrání před tím, abychom trpěli zbytečně, nebo zbytečně moc, jednak je ctností dodávající člověku velkou sílu. Je opakem pasivity: Trpělivost neznamená, že „už jsem to vzdal“, že „už je mi to jedno“, že je lepší „na nic se netěšit“, „ničemu nevěřit“, očekávat vždycky „jen to nejhorší“. Kdepak! To je rezignace - ne trpělivost. Ta nás má chránit právě před tím, abychom takhle smutně nedopadli.

         Včera jsem vám dával za příklad naše děti. Jak snadno dokáží najít ve zdánlivé šedivosti života důvody k radosti, očekávání, naději. V případě trpělivosti ovšem tomu tak nebude. Za třicet let, kdy jsem působil jako vedoucí v turistických či skautských oddílech, jsem snad nepotkal mezi těmi stovkami dětí víc než pět, o kterých by se dalo říci, že jsou trpělivé. Netrpělivost je typický nedostatek mládí. Proto si mladí lidé také tak snadno - jak se říká - „poraní křídla“. Příběh o Daidalovi a jeho synu Ikarovi nám to ostatně sděluje už skoro stejně dlouho jako Pythagoras svoje ponaučení, že trpělivost svázaná s nadějí jsou jedinými léky proti bolestem duše. Trpělivost totiž udržuje naši naději i tehdy, když se zdá, že k ní není vůbec žádný důvod. Trpělivost totiž ví, že žádný mrak nedokáže definitivně zastřít Slunce. A také ví, že „všechno má svůj čas“. Protože všechno krásné a opravdu cenné roste pozvolna. Kdo se chce dočkat plodů, musí na ně umět trpělivě čekat. Dokázat to - to je znamením moudrosti.