Kdo nečeká, nenajde to, v co nedoufal

7. září
             "Naděje je jako malé děvčátko, které je třeba vzbouzet každý den" - tuhle charakteristiku francouzského spisovatele Charlese Péguyho jsem si vybral za motto našeho pravidelného zářijového setkávání. Provází nás při tom myšlenky vyslovené o naději, které jsou shromážděny v knížečce stejného jména. Včera jsem slíbil, že se zastavím u toho, kam to vede, když člověk nevěří, že je osobně pozván k velkému cíli a úkolu. 
            A jakpak to tedy souvisí s nadějí? To pěkně ukazuje další ze starořeckých myslitelů, jehož výrok jsem si na dnešek vybral - Hérakleitos z Efesu. O tomhle Pythagorově současníku možná také leckdos z vás ví, že tvrdil "všechno se mění - pantha rei". To sice by také mohlo souviset s nadějí - totiž pro toho, kdo by se právě nacházel v situaci,  která by mu připadala ta nejhorší ze všech možných, - jenomže tenhle výrok na mysli nemám. Hérakleitos nás totiž   upozorňuje i  na to, že "Kdo nečeká, nenajde to, v co nedoufal". A to je vskutku velmi moudré rozpoznání.
           Připomenulo mi to mou zkušenost z dětství, kdy jsme jezdívali tzv. na letní byt do Mariánských Lázní. Tam jsem přebývali v podkroví u starých manželů a já jsem s panem domácím chodíval na houby. Jenomže - zpočátku jsem "houby našel" - řeknu-li to pěkně česky.  Zatímco pan Bischoff, jak se můj průvodce jmenoval, každou chvíli někde něco sebral, já jsem akorát všude viděl zářivě oranžové klobouky naprosto nepoužitelných muchomůrek červených. A tak jsem už jednou - bylo mi tak devět let - rozmrzele starému pánovi začal vyčítat: "Vy mě vodíte jenom tam, kde já nemůžu nic najít." Starý pán musel být velký dobrák, když ho tahle má drzost nevyvedla z míry. Naopak se usmál a řekl: "Myslíš? A co třeba támhle pod tím smrčkem?" "Tam zase nic nebude," pokračoval jsem ve své roli, ale přece jen jsem se tam jaksi neochotně došoural - a jaké bylo moje překvapení, když jsem tam uviděl hřiba jako hrom. V životě jsem už podobného nenašel. "Ten tu nejspíš nebude sám," pokračoval pan Bischoff. Já jsem ho však už zase moc neposlouchal, opilý štěstím ze svého hřiba. A tak, když jsem se k ničemu dalšímu neměl, starý pán se shýbl, zalovil pod větvemi v trávě - a najednou měl v ruce další dva krásné hříbky. Sice ne tak veliké, ale - na rozdíl od toho mého, který měl skoro celou nohu červivou - úplně zdravé.

            "Kdo nečeká, nenajde to, v co nedoufal" - nás upozorňuje už dva a půl tisíce let Herakleitos. A nabízí nám tak důležitý klíč k našim nadějím. Pokud člověk rovnou uzavře před nimi svůj život, pak se spolehlivě nenaplní. Rozdíl mezi těmi, jejichž život je nesen nadějí - a těmi, kteří se s nadějí míjejí - není vůbec v tom, že jedněm by byl "osud příznivý", zatímco druzí by měli holt smůlu. Ten podstatný rozdíl je v odvaze  doufat - a ve schopnosti si zdrojů naděje všímat. A tomu si řekneme víc zítra.