Nechtěl jsem lhát

Nechtěl jsem lhát …

            Na závěr své známé knihy Hovory s TGM nás seznamuje její autor, Karel Čapek,  s tím, jak vlastně tahle kniha vznikla – co bylo pro něj tím prvním jasným podnětem. A dozvídáme se, že to bylo Masarykovo líčení dramatické situace v Moskvě. Čapek  to popisuje následovně: Pisatele Hovorů upoutala jedna malá větička – to „nechtěl jsem lhát“. Střílí se na moskevském náměstí, z obou stran cvrnkají kulky o dlažbu a průčelí domů, a profesor Masaryk stojí před zavřenými vraty hotelu, kam ho nechtějí pustit. Kdyby řekl, že je tam hostem, byli by ho pustili hned; ale on ani v tu chvíli, kdy jde o život, nechce lhát. A pak to vypravuje, jako by se to rozumělo samo sebou, jen suchou a malou větičkou „nechtěl jsem lhát.“

            To, nad čím bych se tu teď chtěl společně s vámi zamyslet, je onen rozdíl mezi tím, co se - slovy Čapkovými - pro Masaryka rozumělo „samo sebou“ – totiž, že se lhát nesmí, a tím, co se dnes pro většinu rozumí také „samo sebou“ – totiž, že „lhát je docela normální“. Jak to, že pro Masaryka je ve vztahu k pravdě samozřejmý téměř pravý opak toho, jak svůj vztah k pravdě chápou lidé dnes. Nejde o to, že by se v Masarykově době také nelhalo – víme dobře, že lhalo. Ani o to, že by lidé dnes byli vesměs zbabělejší – vždyť zbabělost vytýkal právě Masaryk svým současníkům nejednou. Jde o zásadní posun v hodnocení toho, zda vůbec má smysl chránit pravdu. Zatímco Masaryk – a jeho doba – byla přesvědčena, že ano, a to i s nasazením života, ta dnešní takový postoj pokládá za naprosto směšné lpění na něčem, co takovou cenu vůbec nemá.

            Na naší standartě sice ještě stále čteme Pravda vítězí, ale v srdcích výrazné většiny dnešních lidí to už dávno prohrála. To ukazují přesvědčivě všechny výzkumy o postojích a hodnotách lidí u nás. Slabou útěchou může být, že ve většině zemí západu to o moc jiné není, byť u nás je rezignace na pravdu nejvýraznější. Všechno, co je spojené s pravdou – tedy především věrnost, dodržování slibů, spolehlivost, důvěra – je nejméně chráněné a první na ráně, když se lidé mají něčeho vzdát.

            Důvodů tohoto stavu je jistě víc, ale já vidím jako hlavní dva. Předně je to přesvědčení, že hájení pravdy bylo v dějinách hlavním viníkem všech možných konfliktů, jak mezi lidmi, tak mezi státy a národy. Rezignací na pravdu tak mnozí lidé chtějí řešit vytvoření příjemného, tolerantního, bezkonfliktního soužití. Symbolicky řečeno: raději se oblehávat, než se hádat. Tohle je tedy důvod hlavně „praktický“. A ten souvisí s tím druhým – jakoby „filosofickým“: Pravda ve skutečnosti stejně žádná není. Jen každý má tu svou – to své subjektivní mínění, které nemá právo vnucovat ostatním – a které taky může kdykoliv změnit, když je to pro něj výhodné.

            Masaryk jako člověk praktický by se nejprve ptal, jak na takovém, naprosto mělkém, základě chceme budovat svůj život osobní – a natož pak život veřejný. K našim potížím v životě politickém by jen suše dodal: Čemu se divíte, při vašich východiscích tomu ani jinak být nemůže. A pak by možná řekl: Tož, pane, pravda - to je tvrdý oříšek, ale srdce čisté a duch přímý nás spojují se skutečností. Na čem jiném budovat život, který obstojí sub specie aeternitatis? Na lásce, ovšemže. Ale láska se raduje s pravdou.