Konec - nebo nový začátek?

Konec – nebo nový začátek

            Když se narodí dítě, bývá to pro některé lidi důvod k radosti a mnoha očekáváním, pro jiné hlavně zdroj obav a starostí, někdy pak i definitivním potvrzením skutečnosti, s níž vůbec nepočítali. A pro spoustu lidí kolem něco, čeho si ani pořádně nevšimnou. Podobně to bylo s Plenárním sněmem katolické církve v ČR, když se před deseti lety na Velehradě „narodil“. Na internetových stránkách http://snem.cirkev.cz si je možné mnohé z toho připamatovat. Od těch očekávání, přes hlasy všech možných „sudiček“, pokusy o vážnou reflexi stejně jako naprosté iluze neberoucí vůbec v potaz reálnou situaci naší společnosti a katolíků v ní.

            V tom prvním období společně s několika biskupy – Miloslavem Vlkem v první řadě – a jejich nejbližšími spolupracovníky to byli především laici, kteří sněm vzali jako skutečnou výzvu. A také ženská řeholní společenství. Mezi nimi vzniklo během dvou let 113 sněmovních kroužků. Laici v diecézích jich pak vytvořili – tu a tam i s podporou místních duchovních – přes 550. Ze začátku možná až deset tisíc lidí! Mnozí poprvé s úžasem zjišťovali, že nemusí mít všechno „nadekretováno shora“ – že naopak je velice žádoucí, aby sami – dospěle a odpovědně – nabídli svoje dary. Záhy se však ukázalo, že nepůjde o „sprint“ na krátkou vzdálenost, ale spíš o běh vytrvalostní. Mnozí začali zažívat rozčarování z toho, že jejich „podněty“ se celkem nikdo nezabývá. Zpětně viděno, byl to souběh nedorozumění, nezkušenosti a neschopnosti. Na všech úrovních, které měly se sněmem něco společného. Typicky česky se do toho začaly mísit i tóny, které byly falešné, ale zdály se být „progresivní“. Například, že někdo zápisy z kroužků „zametá pod koberec“. Skutečnost byla mnohem prostší. Na solidní zpracování zápisů vůbec nebyla připravená lidská, organizační ani technická kapacita. Navíc – v těch zápisech se skutečně dobře odráží současná variabilita názorů v české katolické komunitě. Sám jsem si stovky zápisů prošel: neexistuje prakticky vážnější problém, jehož popis a návrh řešení by se u všech shodoval. Naopak – i když jsou určité postoje a představy převažující, vždycky se vyskytují i ty zcela opačné. Není divu, že z toho se rovnou žádný dokument nedal vytvořit.

            Přesto první plenární zasedání v roce 2003 na Velehradě bylo pro většinu překvapivě nadějné: navzdory té různosti se ukázala možná věcná a lidsky nezraňující rozprava. Připravený dokument sice byl odložen, ale bylo za všeobecného souhlasu jmenováno osm pracovních komisí, jež měly připravit dokument nový. Pak ale došlo k závažné strategické chybě: prohlášení, že činnost sněmovních kroužků skončila. Výsledkem byla především ohromná frustrace. Když navíc z činnosti oněch osmi komisí průběžně nebyl skoro žádný „lidem srozumitelný“ výstup, probíhalo druhé – a závěrečné – zasedání plenárního sněmu ve zcela jiné atmosféře, v níž převažovala jakási odevzdaná rezignace.

Přijatý výsledný dokument ovšem rozhodně rezignací netrpí. Obsahuje celou řadu nových a inspirativních pohledů – zejména v části věnované laikům a pastoraci – a určitě nic, co by bránilo potřebnému rozvoji katolíků u nás. Jsem přesvědčený, že ti, kdo si jej pořádně přečtou, budou skutečně překvapení – a to pozitivně. Na druhé straně – bez toho, že mu svým vlastním jednáním lidé vdechnou skutečný život, laici především, zůstane jen sbírkou „pěkných řečí“. Chystané diecézní synody jsou tedy šancí rozvinout to, co zatím bylo nezralé, nepovedené nebo uvízlo na mělčině.

Jiří Zajíc